Jak jsme se seznámili

Tak tady jsem kdysi trávila své dny. Než jsem šla do důchodu, tak jsem tady prodávala boty. Na tento pultík vedle pokladny jsem během těch mnoha let naskládala nejmíň kamion krabic! Tudy jsem nachodila snad tisíc kilometrů mezi regály. Prostála jsem tu spoustu hodin v roli „hlídacího psa“. Tady mi utíkal život, ani nevím jak.
A tady jsme se seznámili! Byl to jeden z těch ubíjejících, hektických dní. Venku se klubalo jaro z teplých bund a kozaček a žadonilo o nové jarní obutí. Úměrně s kalendářem stoupal počet koupěchtivých zákazníků.
Od rána už jsem měla v nohách několik kilometrů naběhaných mezi regály a skladem, pusu umluvenou a ruce unavené od neustálého přinášení a odnášení stohů krabic a krabiček. A k tomu jsem ještě musela dávat bedlivý pozor na nenechavce. Majitel obchodu si, kdoví proč, umanul, že budeme vystavovat celé páry, a to je lákalo, jak červený šátek býka. Nám to jen přidělávalo starosti!
Právě jsem obsluhovala nerozhodnou a únavnou zákaznici. Trpělivě jsem jí přinášela a odnášela vzory i velikosti a tajně jsem si přála, aby už konečně našla, co hledá. Ostřížím zrakem jsem cestou nahlížela mezi regály, abych uhlídala svěřené zboží.
Konečně! Nesla jsem k pokladně barevnou krabici a zákaznice se spokojeně usmívala. Chystala jsem se jít uklidit ty zbylé do skladu. Cestou kolem dětského oddělení jsem zaslechla nějaký šramot z druhé strany polic. Nikoho nebylo vidět, ani slyšet – zákazníci, sklonění nad dětmi, s nimi většinou hovoří. Nahlédla jsem tedy za regál.
„Ahoj, máš duou?“ vypálil na mě nečekanou otázku malý, asi tříletý špunt. Seděl na sedátku a soustředěně si prohlížel novou botičku na své natažené nožce.
„Mám druhou,“ sáhla jsem pro ni do regálu.
„Jak se jmenuješ?“ zvědavě jsem si ho prohlížela, zatímco jsem mu nazouvala duou.
„Líša!“
„A s kým jsi tady?“ nepřestávala jsem vyzvídat.
„S mamikou a týcem,“ sklouzl ze sedátka a pelášil k protější straně, kde se právě vynořila trochu vyplašená dvojice:
„Tady jsi!“ vyhrkla mladá žena a vrhla se ke klučíkovi. Mladík ji následoval. Nevěnovali mi ani jediný pohled, zato já jsem nevycházela z údivu:
„Tak ty jsi strýc?“ nevěřícně jsem zírala na svého syna.
„ Jé, mami, jak to, že jsi tady? Dnes máš mít volno, ne? Promiň, tohle je Marta…a Ríša, ale s tím už se znáš, jak vidím,“ trochu rozpačitě náš představil a rychle dodal:
„My se v sobotu stavíme na kafe, jo?!“

Tak takhle jsme se seznámili. Promiňte, už musím jít! Vnuk Ríša si zkouší boty na promoci. Musím mu jít podat duou. Ostatně, myslím, že proto si mě s sebou na ten nákup vzal!

Do nové kuchyně, nové hrníčky!

Do nové kuchyně, nové hrníčky!

Máme novou kuchyňskou linku. Už bylo na čase, ta stará po letech dosloužila. O víkendu přišla dcera, že prý mi ji pomůže uklidit. Přišla i s vnučkou a nesly s sebou krabici.
„Mami, tady máš do nové kuchyně nové hrnečky. Ty staré vyhoď, vždyť je každý jiný!“
Měla pravdu, naše hrníčky byly, jak se říká, každý pes – jiná ves. Tyhle byly krásné, s moderním tvarem oušek. Z těch se bude pít!
Daly jsme se do úklidu a šlo nám to od ruky. Do šuplíků jsme narovnaly příbory a náčiní, do vymytých skříněk nádobí a konečně došlo na hrníčky. Budou se krásně vyjímat za prosklenými dvířky! Vyprázdněná krabice poslouží na ty vyřazené.
Sáhla jsem po prvním z nich. Ten byl ještě z mé výbavy. Darovala mi je babička k patnáctým narozeninám. Vzpomínám si, jak jsem nad nimi ohrnula nos. Copak to je nějaký dárek, hrnky do výbavy? Na co?! Kdyby mi raději koupila něco hezkého na sebe nebo elpíčko od Gotta!
Za pár let jsem byla vděčná, že je mám. Bylo potřeba pořídit tolik věcí do začátku a peněz moc nebylo. Babiččiny pomněnkové hrníčky byly ozdobou mé domácnosti. Nechám si ho na památku, i když už má „ozobaný“ okraj a naštípnuté ouško!
Nenápadně jsem ho postavila dozadu za nové krasavce a vzala jsem do ruky bucláček s červenými srdíčky:
„Ten ne, babi, ten nevyhazuj! Víš, že z něj u vás ráda piju,“ zadržela mi ruku vnučka.
„A Zuzka bude brečet, jestli vyhodíš ten s beruškou!“
„Ale ten už je hrozný, celý odřený,“ snažila se mě dcera přimět, abych ho odložila do krabice na vyhození.
„To nevadí, Zuzka ho má ráda. Víš, jak bude smutná!?“ Verunka mámu zpracovala očima a já jsem postavila hrníček do zadní řady vedle pomněnek a srdíček. Přidala jsem tam ještě zelený s obrázkem koně, ten si zas oblíbil Mareček. Ještěže těm dvěma velkým vnukům je vcelku jedno, do čeho jim uvařím čaj nebo kávu.
„Tenhle si ale nechám! To je můj hrníček na kafe. Dostala jsem ho kdysi od kamarádky ke kulatým narozeninám. Prý ho pro mě naplnila energií, a když z něj budu snídat, budu jí mít dost na celý den. Možná si to jen namlouvám, ale ono to funguje!“ Dcera výmluvně zakroutila hlavou, ale podala mi ho. Putoval do skříňky ke svým starým kamarádům.
„Tenhle je ale vážně na vyhození!“ vnučka držela v ruce hrneček bez ouška.
„Jé, na ten si pamatuju, ty ho pořád ještě máš?“ divila se dcera. Ve třetí třídě chodila do keramického kroužku jen proto, aby mi mohla namalovat tenhle pullitráček k Vánocům. Nahlédla do něj:
„Co to v něm máš?“
Vzala jsem jí ho z ruky a prstem jsem pohladila neumělé sluníčko s očima, nosem a rozesmátou, křivou pusinkou:
„Co by, vzpomínky!“ vysypala jsem obsah na stůl. Náhrdelník z přeschlých, pokroucených melounových zrníček, zvířátko z moduritu, korálkový panáček, kaštan, pár mušliček a kamínků a několik poskládaných papírů.
Dcera jeden rozložila. Pod červeným, pastelkovým srdíčkem stálo dětskou rukou napsáno: MÁM TĚ RÁDA. Další papírek si prohlížela Verunka:
„Co to je?“ obracela papírek ze všech stran, než ve změti barevných čar rozeznala letadlo. Vodítkem jí byla dvě písmenka, kostrbaté iniciály mého synka. Tehdy toho víc napsat neuměl, ještě nechodil do školy. Nemohl mi tehdy dát pusu na dobrou noc, protože jsem měla anginu, tak nakreslil nákladní letadlo, aby mi tu pusinku doneslo.
„Ten nedám!“ řekla jsem rozhodně a poškozený hrnek i s obsahem putoval do zadního rohu.
Dcera vzala nerozhodně do ruky dva zbývající hrnečky. Modré, keramické. Do jednoho z nich dostala kávu, když se u nás na ni stavila:
„Víš co, mami, nech si je taky a ty nové zase zabalíme. Zkusím je v obchodě vrátit a vyměnit za něco jiného.
„Mám lepší nápad. Necháme je Verunce do výbavy.“ Podívala jsem se na vnučku.
Její reakce mi byla nějaká povědomá!

Drabblebajky

volno, opálit se, zříkat se, šváb, turnus

Ze života švába

„Kámoši z denního turnusu už mají volno, pořádně si to dnes užijou! Prolezli tajným tunelem pod prahem do špajzu a dávají si tam po kapce piva a slze rumu z vypitých flašek.
Já se té pijatiky musím zříct! Za to, že tady ležím jak lazar, může ten, co tu bydlí. Jeho žena mu říká Karle, ale někdy taky „chlupáčku“! Nečekaně zapnul infrazářič. Nestihl jsem z něj dost rychle utéct a opálil jsem se víc, než je pro švába zdrávo.
Někdo jde! Kolegové, kteří mají v koupelně noční, zdrhli pod vanu. Já jsem to nestihl! Už mě vidí, sbohem kamarádi…“
KŘUP!

naplno, skřivánek, výtažek, chov, projít

Slepičí lapálie

Na počátku byla malá noticka v novinách, že rapidně ubývá zpěvného ptactva a s hlasem skřivánka se tudíž už setkává jen málokdo.
Obžalovaný Alfréd Novák, genetický inženýr, se rozhodl najít řešení, protože měl skřivánčí zpěv rád. Šel do toho naplno a našel! Pořídil výtažek z hlasu jednoho obtížně uloveného skřivánčího jedince a tajně jím naočkoval chov slepic svého souseda.
„Tohle by mu nemělo jen tak projít, pane soudce! Požaduji náhradu škody za finanční i citovou újmu.
Zbytečně živím plný dvůr přestárlých slepic, ale zkuste jim zakroutit krkem, když zpívají jako skřivánci! Stýská se mi po kdákání.
A po slepičím vývaru!“

Břicho, pást se, škůdce, komfort, mnohem

Bleší stěhování

Přestěhovala jsem se. V novém bydlišti mám mnohem větší komfort – dostatek místa, teploučko a pást se mám taky kde. No jasně, pást se, čemu se divíte?! Pasu se na lidech, jsem přece zoologicky zařazena mezi škůdce, parazity, mezi spodinu hmyzí říše.
Bývalý majitel mě neustále pronásledoval a snažil se mě zničit. Pořád na mě něco sypal, stříkal a dokonce se mě snažil lovit holýma rukama.
Já jsem na něj ale vyzrála. Přeskočila jsem v autobuse na jiného krevního dodavatele. Tlustého! A usadila jsem se mu přímo pod břichem.
Jsem teď v naprostém klidu a bezpečí. On si tam totiž nedosáhne!

Osel, kůra, kopyto, ryba, salát

Bajka o oslovi a salátu

U sedláka na statku žil osel. Pracoval těžce celé dny a dostával za to jen trochu sena nebo trávy. Tu a tam ochutnal přerostlý salát ze zahrady nebo tuhé zelné listy z hlávek k obědu. Míval hlad, že by kůru chroupal. A od sedláka slýchal jen:
„Pohni tím kopytem, lenochu!“
Jednou se stalo, že ho hospodář zapomněl uvázat a osel se dostal ze stáje ven. Vlezl až do domu a zaslechl, jak hospodyně volá, že salát je na stole. Nemeškal, v mžiku vyprázdnil mísu a zmizel ve stáji.
Do rána pošel. Netušil, osel, že to byl majonézový salát s rybou.

Jak jsme se seznámili

Tak tady jsem kdysi trávila své dny. Než jsem šla do důchodu, tak jsem tady prodávala boty. Na tento pultík vedle pokladny jsem během těch mnoha let naskládala nejmíň kamion krabic! Tudy jsem nachodila snad tisíc kilometrů mezi regály. Prostála jsem tu spoustu hodin v roli „hlídacího psa“. Tady mi utíkal život, ani nevím jak.
A tady jsme se seznámili!  Byl to jeden z těch ubíjejících, hektických dní. Venku se klubalo jaro z teplých bund a kozaček a žadonilo o nové jarní obutí. Úměrně s kalendářem stoupal počet koupěchtivých zákazníků.
Od rána už jsem měla v nohách několik kilometrů naběhaných mezi regály a skladem, pusu umluvenou a ruce unavené od neustálého přinášení a odnášení stohů krabic a krabiček. A k tomu jsem ještě musela dávat bedlivý pozor na nenechavce. Majitel obchodu si, kdoví proč, umanul, že budeme vystavovat celé páry, a to je lákalo, jak červený šátek býka. Nám to jen přidělávalo starosti!
Právě jsem obsluhovala nerozhodnou a únavnou zákaznici. Trpělivě jsem jí přinášela a odnášela vzory i velikosti a tajně jsem si přála, aby už konečně našla, co hledá. Ostřížím zrakem jsem cestou nahlížela mezi regály, abych uhlídala svěřené zboží.
Konečně! Nesla jsem k pokladně barevnou krabici a zákaznice se spokojeně usmívala.  Chystala jsem se jít uklidit ty zbylé do skladu. Cestou kolem dětského oddělení jsem zaslechla nějaký šramot z druhé strany polic. Nikoho nebylo vidět, ani slyšet – zákazníci, sklonění nad dětmi, s nimi většinou hovoří. Nahlédla jsem tedy za regál.
„Ahoj, máš duou?“ vypálil na mě nečekanou otázku malý, asi tříletý špunt. Seděl na sedátku a soustředěně si prohlížel novou botičku na své natažené nožce.
„Mám druhou,“ sáhla jsem pro ni do regálu.
„Jak se jmenuješ?“ zvědavě jsem si ho prohlížela, zatímco jsem mu nazouvala duou.
„Líša!“
„A s kým jsi tady?“ nepřestávala jsem vyzvídat.
„S mamikou a týcem,“ sklouzl ze sedátka a pelášil k protější straně, kde se právě vynořila trochu vyplašená dvojice:
„Tady jsi!“ vyhrkla mladá žena a vrhla se ke klučíkovi. Mladík ji následoval. Nevěnovali mi ani jediný pohled, zato já jsem nevycházela z údivu:
„Tak ty jsi strýc?“ nevěřícně jsem zírala na svého syna.
„ Jé, mami, jak to, že jsi tady? Dnes máš mít volno, ne? Promiň, tohle je Petra…a Ríša, ale s tím už se znáš, jak vidím,“ trochu rozpačitě náš představil a rychle dodal:
„My se v sobotu stavíme na kafe, jo?!“

Tak takhle jsme se seznámili. Promiňte, už musím jít! Vnuk Ríša si zkouší boty na promoci. Musím mu jít podat duou. Ostatně, myslím, že proto si mě s sebou na ten nákup vzal!

Prasátko NEŽER!

Znáte prasátko NEŽER? Ne? Nevadí, mám ho ve sbírce, tak vám o něm povím, co vím.

Je to prasátko z růžové umělé hmoty, stojí na zadních, tváří se zlověstně, a ačkoli to vypadá, že se drbe předním kopýtkem za uchem,  pravda je taková, že jím hrozí každému, kdo si dovolí nahlédnout do ledničky. A nejen to! Stačí ledničku jen maličko pootevřít a ono začne chrochtat! Jen ať všichni doma vědí, že už vás zase honí mlsná a že hledáte, co byste sďobli dobrého.

Možná máte v domácnosti někoho, komu vadí, že nejste ideálem štíhlosti, či dokonce máte nakročeno k obezitě. Nedej bože, když  mají dokonce za to, že jste natolik prostorově výrazní, že by bylo na čase  začít přemýšlet o dietě. V tom případě, věřte mi, se s tím dotyčným prasátko spřáhne proti vám a nebudete mít na růžích ustláno. Stejně jako já!

Vezmu to pěkně od začátku:

Už od mládí nejsem zrovna sportovně založená. Kromě tance mi každý pohyb přijde zbytečným plýtváním sil. Jen pohyb ruky s vidličkou od talíře k ústům je výjimkou. Nikdy mi nevadil, ba právě naopak! A když na tom talíři bylo něco moc dobrého, klidně toho mohlo být hodně!

Časem se to začalo citelně projevovat na mém obraze v zrcadle. Ne, na mě ne! Já jsem si připadala pořád skoro stejná, ale zrcadlo jakoby vypadlo ze své role a začalo mi ukazovat nějak do šířky rozjeté obrysy mé postavy. Nikdy jsem se tím moc nezabývala. Koupila jsem si o číslo větší kalhoty a bylo po problému.

Moji blízcí to viděli jinak a tak jsem jednou dostala k svátku prasátko NEŽER! Celá nadšená jsem ho postavila do ledničky mezi misku sádla a šlehačku ve spreji a čekala jsem, co se bude dít.

A dělo se! Vařila jsem nedělní oběd a prasátko vesele spolupracovalo. Vyndávala jsem z ledničky naložené maso na řízky a ono jim zamávalo a zachrochtalo na rozloučenou. Asi se tam, za zavřenými dveřmi, skamarádily. Ostatně všichni pocházeli ze stejného rodu!

Potřebovala jsem olej na pánev:

„CHro, chro,“ ozvalo se mi v ústrety, když jsem pro něj sahala do dvířek ledničky. Chrochtání  mě vítalo při sáhnutí pro máslo na brambory, pro hrnec polévky od včerejška i pro okurku na salát. A já jsem se jen usmívala, dobře naladěná svým novým přírůstkem ze sbírky.

Úsměv mě začal přecházet záhy po obědě. Na stole voněla čerstvě zalitá káva a já jsem si do ní chtěla dát šlehačku. Zlověstné zachrochtání přimělo manžela zvednout hlavy od novin a zvědavě se podívat, co v té ledničce zase pohledávám.  Nic neřekl a znovu se začetl do sportovních výsledků.

„Chrochty, chrocht,“ ozvalo se za chvilku. Ke kávě přece patří zákusek.  Kousek dortu od sousedky, která včera vdávala dceru, byl přesně to pravé, ořechové! Pak na mě ještě prasátko prozradilo, že jsem si šla přidat. Manžel stále mlčel, jen se vždycky významně zatvářil. A to jsem mu tu kávu s dortem k nedělní televizní pohádce udělala taky!

Po pohádce mě lákal na procházku, ale venku pofukoval chladný větřík a doma bylo útulno, kdo by o ni stál?! Nešla jsme nikam. Vzala jsem si knížku, pohodlně jsem se usadila křesla a začetla se do nové kapitoly. Nemohla jsem se soustředit. Mé chuťové pohárky mě rozptylovaly. Rozhodla jsem se je upokojit a opět jsem nakoukla do ledničky. Prasátko se mračilo jako Belzebub a chrochtalo ostošest. Manžel si nápadně odkašlal. Nemínila jsem se tím ale nechat deptat. Našla jsem kelímek vlašáku a s chutí jsem ho zblajzla.

„Tak, a teď už si bude v klidu číst.“

Vydržela jsem to slabou hodinku, než jsem za vydatného zvukového doprovodu toho protivného zvířete zlikvidovala pár koleček uheráku a desetidekový balíček ementálu. Prase řvalo skoro nepříčetně, když mě zanedlouho znovu uvidělo mezi otevřenými dvířky mlsně nahlížet do útrob jeho dočasného příbytku. Tentokrát mě zlákala sklenička černých oliv. Nalila jsem k nim skleničku červeného, abych je nejedla jen tak!

Manžel si dal vínko se mnou, ale škaredil se na mě jak čert. Vrcholem rozčilujícího nedělního odpoledne byly nelibé zvuky, vydávané plastovým čuníkem při mém ochutnávání  domácí zabíjačky od tety nedlouho před večeří. Moje nervy mají jen omezenou trvanlivost. Nehodlala jsem dál snášet ústrky, kterých se mi díky neúnavnému praseti NEŽER dostávalo ze strany mé drahé polovičky. Neříkal nic, jen na každé zachrochtnutí reagoval významným pohledem, a to bylo horší, než kdyby mi třeba i spílal.

Sáhla jsem po vepříkovi se sarkastickým úsměškem na rtech:

„Já ti dám, ty ničemo!“ Zdálo se mi, jakoby se rukou vztyčenou k hrozbám chtělo bránit, ale nedala jsem mu šanci.

Lup odskočilo víčko krytu baterií a už jsem je se škodolibým úsměvem páčila ven.

„Tak, a teď se ukaž!“ postavila jsem pašíka zpátky do studené police a zabouchla jsem dvířka.

Ach, jak velkolepě chutnal krajíc chleba tlustě namazaný sádlem k večeři bez ozvěny prasečího hlasu a ještě líp studený řízek od oběda, pojídaný u otevřené ledničky po večerním televizním filmu.

Ale stejně jsem nemohla usnout. Pořád jsem měla v hlavě ty manželovy pohledy. „Sakryš, že by to se mnou fakt bylo tak zlé?“ Potichu jsem vstala a vyndala ze skříně v předsíni už notně zaprášenou váhu. Pěkně dlouho tam ležela bez povšimnutí.  S ostychem, nebo co to bylo, jsem se na ní postavila a zhrozila jsem se. Odplížila jsem se do kuchyně a vysvobodila prasátko NEŽER ze zajetí zimy v ledničce. Postavila jsem ho na stůl a vrátila jsem mu jeho baterie. Hned jako by ožilo, jako by se mu vrátil do očí lesk.

„Tak kamaráde, abys věděl, ode dneška s přejídáním končím. A protože bys mi v té věčně zavřené ledničce zmrzlo, budeš stát ode dneška na poličce. Kdybych náhodou chtěla naši dohodu porušit, můžeš klidně zachrochtat i tam odtud.“

A víte, že to dodnes neudělalo? Tedy…, ehm.., ne, že bych byla tak dokonalá, a opravdu striktně dodržovala slib nemlsání, ale ono vážně ještě nezachrochtalo! Manžel mi nedávno vysvětloval, že ty zvuky jsou nějak spojeny se změnou teploty vzduchu, ale kdoví?! Já myslím, že se spíš stalo mým spojencem!

Integrovaná záchranná akce… a reakce

Crrr, crrr…! Domovní zvonek drnčí do šumění vln na prosluněné mořské pláži. To je zvláštní, kde se tu vzal? Odkládám sklenici mojita do písku vedle lehátka a ona se mi ztrácí před očima. Ona a s ní i mořský příboj, slunečník, písek, jen to zvonění zůstává.

Kruci, takový krásný sen a je pryč! Crrr, crrr! To je všechno, co z něj zůstalo! Dochází mi, že to není sen, že opravdu někdo zvoní.

V pět hodin ráno? Něco se muselo stát! Hlavou mi proběhli sprintem všichni nejbližší příbuzní a jejich momentální lokace. Hlásil snad někdo, že by se chystal jet někam autem, jevil někdo známky blížící se virózy či jiné choroby, pohyboval se dnes v noci někdo v zóně jakéhokoli ohrožení? O ničem nevím, ale přesto vstávám z postele se strachem:

„Prosím?!“ huhlám přes stažené hrdlo do sluchátka telekomu.

„Dobrý den, tady je strážmistr Řanda, městská policie. Otevřte nám, prosím, někdo tu uvízl ve výtahu.“ Ze srdce se mi odvalil balvan.

„Hodím vám klíč, nefunguje nám dálkové otvírání dveří,“ říkám strážníkovi už skoro normálním hlasem a beru svazek z věšáku. S hlasitým žuchnutím dopadá ze sedmého patra na trávník.

Vlézt si zpátky do postele nepřichází v úvahu. Za chvíli budou uniformovaní hoši nahoře a vrátí mi klíče. Musím počkat! Do oken se zvenčí hrne hluk motorů. Co je zase tohle?  Na parkoviště vjíždí hasičské auto, nezdržuje se parkováním, zůstává stát šikmo a zatarasuje průjezd. Vyskakuje z něj pět sehraných chlapíků v tmavošedých kombinézách se zelenými proužky. Každý ví, kde je jeho místo, kterého kusu nářadí se má chopit, a už mažou přes trávník ke vchodu. V těsném závěsu za nimi běží dva příslušníci státní policie, kteří zastavili svůj vůz akčním smykem těsně za nimi.

„Paní, otevřte nám dveře, máte ve výtahu…“

„Já vím, už jsou tu měšťáci!“ Muži zvolní a hledají pohledem auto s městským znakem. Nestojí tady, asi parkují na druhé straně. Další klíč letí dolů a současně strážci pořádku klepou na dveře:

„Prosím vás, vzbuďte manžela, potřebujeme se dostat do strojovny.“ Manžel má od ní klíče, stará se v domě o provozní záležitosti.

S těžkým srdcem vcházím do ložnice. Můj muž by mohl napsat o vydatném spánku diplomovou práci! Zatímco si jeho vrstevníci povídají o nespavosti a Hypnogenu, on se netají tím, že se těšil do důchodu především na to, že se konečně dosyta vyspí. Vstává okolo půl deváté, ale klidně vydrží spát i déle. A teď ho mám krutě vytrhnout ze spaní už v pět!

„Je mi to líto, miláčku, ale ve výtahu zůstal někdo viset, vyprošťují ho policajti a potřebují tě k tomu,“ hladím ho šetrně po rameni.

„Cože, co se děje, kdo kde visí?“ Manžel si nezadá s čerstvě vylíhnutým kuřetem a hrabe se z postele jako mechanická loutka. Chvilku se motá mezi nábytkem, jako by nevěděl kde je, potom sahá do krabičky pro příslušný klíč a míří ke dveřím. Cestou si stihne jen prsty prohrábnout kštici.

Jsem baba zvědavá! Stojím mezi dveřmi a dívám se, jak kolem mě stoupá vzhůru po schodech podstatná část městského integrovaného záchranného systému v příslušných uniformách, vedená mým mužem v pyžamu. Chvilku štrachají nahoře u strojovny. Chodbou poletují povely a pokyny, muži se otáčejí a běží kolem mě pro změnu zase dolů. Manžel tentokrát řadu uzavírá. V našem patře nerozhodně zaváhá, a pak pokračujedál. O patro níž se potkává s muži, zdolávajícími opět schody nahoru. Nerozumím, co mu říkají, ale připojuje se k nim. Je na ně tristní pohled!  Ještěže jeho jediné pruhované pyžamo odpočívá v koši s prádlem na žehlení. Vypadal by mezi nimi jako zatčený trestanec.

Mizím z chodby, aby mě nepřistihli, jak se chechtám. Představuji si, jaké divadlo by se tu naskytlo náhodným divákům, kdyby se ten výtah zasekl včera, protože manžel v teplé letní noci propotil pyžamo, a aby mě nebudil štracháním ve skříni, vyřešil to po svém. Převlékl se do mé kvítečkované, růžové noční košile, kterou měl po ruce. V té by se tedy mezi uniformovanými záchranáři obzvlášť dobře vyjímal!

Z gruntu hodná ženská

Libuše byla vážně hodná ženská! V zimě sypala ptáčkům a v létě se obětavě starala o čtyři zubožené růžové keříky v úzkém proužku trávy kolem chodníku pod okny. Tedy přesněji před svým bydlištěm. Okno měla ve druhém patře, na růže viděla, jen když se z něj trochu vyklonila.

Odmalička žila v tomhle domě. Nejprve s věčně postonávající maminkou. Bez otce. Jezdil jako průvodčí na dráze a jednou se prostě nevrátil ze služby. Místo něj se zastavil jeho kolega, strčil mamince do ruky obálku nadepsanou jejím jménem, přidal soucitný poloúsměv, spíš škleb a bral schody dolů po dvou, aby byl z doslechu, až ji otevře. Ale maminka vytáhla z obálky kus papíru, halabala vytrženého z výkazu jízd až doma u kuchyňského stolu. Na čisté zadní straně formuláře bylo tatínkovým rukopisem načmáráno:

Odcházím k Marii. Mám jí rád a chci s ní žít. O rozvod se postarám. Libušce posílám pusu, Karel

Růženka chodila do druhé třídy, sotva stihla rozluštit první slůvka, než jí maminka zabránila v dalším čtení. Vzkaz si přečetla až mnohem později, našla ho založený v maminčině vkladní knížce až po její smrti.

Tenkrát matka zmačkala útržek do dlaně a strčila ho do kapsy. Líba mlčky pozorovala, jak jí kapou slzy do česnečky k večeři.

Byla to hodná dcerka, na nic se neptala. Sedla si do kouta za pelest omšelého kuchyňského gauče z ohýbaných trubek s otlučenou panenkou v náručí a úplně potichoučku si s ní povídala:

„Nevíš, kdo je ta Marie? Nějaká teta? Nebo snad to má být moje druhá maminka? Jaruščin tatínek od nich taky odešel, bydlí teď s jednou paní v jejím domě a Jaruška jí musí říkat maminko, když k nim přijde na návštěvu. Jaruška nechce, ale tatínek i ta paní se na ní proto zlobí a nesmí se dívat na televizi, tak jí tak teda říká, ale když se vrátí domů, dlouho si čistí zuby, prý aby to slovo z pusy vymyla. Její maminka, ta pravá, o tom ani nesmí vědět. Jaruška jí to nesmí říkat. Prý by se proto zlobila a nabančila by jí. Ale její maminka taková není. Ona Jarušku nebije, to spíš tatínek a ta paní jí občas plácnou, když se jim zdá, že zlobí.

Co myslíš, budu té Marii taky muset říkat maminko? To bych teda nechtěla. Radši měl tatínek zůstat doma. My bychom mu s maminkou zase ustlaly tady na gauči, když přijde utahaný z práce a potichoučku bychom v pokoji žehlily nebo šily, aby si pěkně odpočinul. Kdoví, jestli ta Marie nějaký gauč vůbec má, aby měl tatínek kde spát po práci.“

Jak říkám, byla to moc hodná holčička! Maminka se tehdy rozstonala, musela do nemocnice a pak už to nikdy nebylo jako dřív. Libuška se snažila pomáhat, jak uměla. Poznenáhlu se naučila uklízet, prát i vařit. A na co nestačila, s tím pomohly sousedky. Kučerka z přízemí například zašla občas umýt okna, když už se v pokoji zdálo, že se venku trvale smráká. Jedním hadrem objela rámy, starými novinami přemázla párkrát sklo a už si sedala ke stolu. Libuška namočila záclonu do lavóru se sodným roztokem a uvařila čaj. Ze šípků, které trhala kolem trati, zatímco si její spolužačky hrály venku s míčem. Jednou se jí zdálo, že v projíždějícím rychlíku zahlédla tatínka. Ale kdoví, rychlík, je rychlík! Fakt je, že už nemusela řešit, jak bude Marii oslovovat. Vyřešilo se to samo, tak nějak do ztracena. Papírová pusa, poslaná na útržku, byla poslední tečkou za otcovskou láskou.

Ale nestěžovala si, byla to opravdu z hodná dívka. Kučerka si osladila třemi kostkami horký, voňavý čaj, zručně připravený drobnýma dětskýma ručkama. Čerta starého se starala o to, že Libuška bude pít ten svůj následující tři dny hořký, aby vyšli s cukrem do výplaty.

„Vyper ty záclony, pořádně je vymáchej a naškrob. Večer pošlu našeho mladého, on vám je pověsí.“

Liba se začervenala při vzpomínce, jak tu byl posledně. Pověsil tehdy záclony a v přítmí předsíňky přitiskl šokovanou dívčinku ke zdi a hamtal po rašících poupatech budoucí ženy neomalenými dlaněmi. S koňským smíchem vypadl ze dveří. Libuška se snažila popadnout dech a srovnat si to divné chování v culíkaté hlavičce. Plakala do polštáře, ale mamince si nepostěžovala ani slovíčkem. Proč taky, byla moc hodná, nechtěla jí přidělávat starosti. Zařekla se, že příště už s ním až do předsíně nepůjde.

Ale nebylo v jejím životě všechno jen smutné a šedivé. Jednou našla u vchodu mňoukající uzlíček černobílých chlupů. Odlila pro něj trochu mléka ze svého hrníčku a donesla mu ho pod přístřešek k popelnicím:

„Domů se mnou nemůžeš, maminka je nemocná, nemůžu si tě tam vzít. Ale neboj se, budu ti nosit mlíčko a schovám ti sem tam něco na zub.“

Každou volnou chvilku sedávala na schodech před domem a hrála si s kotětem.  Stačilo zavolat “čiči“, a už se odněkud přibatolilo. Jednou volala marně. Našla ho mrtvé v popelnici. Až po letech se dozvěděla, že si ho podali opilí chlapi cestou z hospody. Posloužilo jim místo kopacího míče. Libuška mu vyhrabala pod jedním růžovým keřem hrobeček a tam ho pochovala. Možná proto se o ty růžičky celý život tak starala. Byla to prostě hodná holka.

Uběhlo pět let a osiřela. Bylo jí něco přes šestnáct. Soud vytáhl na světlo jejího světa otce, ale ten nejevil pražádný zájem. Bodejť! Jeho Marie se už postarala, aby se Libušce dostalo jen nezbytně nutných prostředků k živobytí. Měla své dvě vlastní děti. Libuška nejdřív pocítila radost, že má sourozence, i když o nich dosud neměla zdaní, ale vzápětí se jí dostalo sprchy, jakou nečekala. Její nevlastní sestra a bratr nad ní ohrnuly nosy, protože neměla tuzexové rifle, neznala Abbu ani Smokies a nevěděla, co právě vládne hitparádě na Houpačce. Definitivně ji odepsali, když přiznala, že nemá vlastní kazeťák a dokonce ani předpotopní kotoučový magnetofon. Uronila pár slziček, ale pak si pomyslela, že byla před nimi, bude i po nich. Prostě byla to moc hodná dívka.

Dokončila studium na zdravotní škole v krajském městě. Bydlela tam na internátě, protože tím se vyřešila potřeba se o ni starat. V osmnácti se mohla vrátit do bytu, kde dřív žila s maminkou, a který otec na dva roky pronajal, aby ho nemusel platit. Usoudil, že bude dobré, když ho Líbě podrží, aspoň ji v osmnácti bude mít definitivně z krku.

S maturitním vysvědčením datovaným dva dny před nástupem do nemocnice naskočila do rozjetého autobusu života. Turnusové služby neskýtaly příliš prostoru pro soukromý život, a protože byla moc hodná kolegyně, zaskočila, kdykoli bylo potřeba. Všichni si na to snadno zvykli. Líba přece nemá rodinu, nemá děti, tak co jí to udělá! Zase si nestěžovala. Ostatně nebylo komu! Celý dlouhý život nebylo komu!

Nedávno odešla do důchodu. Nerada, ale nebylo vyhnutí. Nikdo netušil, že jí v těle hlodá zákeřný nepřítel. Dlouho to nevěděla ani ona sama. Pak už bylo pozdě. Nedokázala vzdorovat jeho náporu a na jedné noční směně se zhroutila. Nějaký čas si poležela na ARU a pak ji propustili do domácího léčení.

Dokud si zvládla donést chleba a krabici mléka do druhého patra, ještě to šlo, ale pak nastala chvíle, kdy už to nezvládala. S poslední půlkou se štrachala domů přes hodinu a vysíleně dosedla do obstarožního křesílka, stejně sešlého, jako ona sama.

Utekly dva týdny. Soused hledal po všech koutech v domě páchnoucí mršinu. Pak si sousedka uvědomila, že Libušku už pár dní neviděla.

Sousedky přihlížely, jak pohřebáci nakládají její rakev do auta:

„Prý ji našli mrtvou v křesle s prázdným pytlíkem od chleba v klíně. Prý ho vymetla do posledního drobečku.“

„To nemohla jít umřít do nemocnice? Budeme to tu muset větrat nejmíň měsíc!“

„Jo, jo, bývala to taková hodná ženská a takhle nám zaneřádila barák!”

Vichřice

Já nejsem zlá!  Lámat, rozbíjet a ničit je mou podstatou!  Ale nemá to nic společného s mým přesvědčením. Naopak. Kdybych se mohla svobodně rozhodnout, budu jen tak polehoučku plout krajem, čechrat trávu, čeřit vodu a hladit tváře. Možná bych někdy z rozvernosti pocuchala někomu účes nebo shodila pár červivých jablek z přetížených větví. Rozhodně bych neorvala celou úrodu, jak je teď mou přirozenou vlastností, neshazovala bych celé střechy domů a nelámala stromy jako třísky. Ale musím! Jsem tak stvořená.

Ani nevíte, jak tím trpím. Jak ráda bych viděla veselé a usměvavé tváře a slyšela:

„To je příjemné, když takhle zafouká. Hned se příjemně ochladí vzduch a v horkém letním dni se líp dýchá.“ Nebo:

„Krásně mi schne prádlo na zahradě. S takovou ho už večer budu mít vyžehlené a voňavé ve skříni.“

A zatím slýchám jen nářky a pláč zoufalých lidí. Nemyslete si, že je to příjemné! I když se snažím zmírňovat účinky svých činů, jak jen to jde, moc se mi nedaří. Přesto tu a tam nějaký drobný úspěch zaznamenám. Ale jen já. Postižení nanejvýš řeknou:

„Naštěstí to skončilo relativně dobře!“ Relativně! To je ten problém. Nikdy nedokážu svým činům zcela zabránit. Jen někdy zmírnit jejich dopad na relativně dobře.

Jako například včera:

Zachránila jsem Čížkovým střechu. Myslíte, že se na mě usmáli a pochválili mě? Kdepak. Čížková si kdekomu stěžovala, že jsem jim hodila do zahrady třímetrovou špici statné borovice, která ještě dopoledne stínila vchod do obchodu o dvacet metrů dál. Lamentovala, kolik práce dá odstranit ji, co si počnou se dřevem a kam s větvemi? Netuší, že kdyby bylo po mém, (rozuměj: po mém , které vyznává své předurčení, nikoli po mém , které se brání špatnostem a ubližování), zapíchla bych jim ji jako glajchu doprostředka střechy a oni by teď řešili mnohem vážnější otázky. Například, kde vzít na novou?!

Ale tentokrát mé lepší já mělo navrch a povedlo se mu přenést ten rozměrný kus stromu v dostatečné výšce nad dvěma patrovými domy a skopnout ho dolů těsně před tím, než by z mých umdlévajících paží dopadl na ten jejich. Zničila jsem jen záhon rajčat, do kterých přistál, ale Čížková je přesto nespokojená.  A ještě mi vyčítá, že jsem s sebou vzala měděnou stříšku ze sousedova komína. Kdyby věděla, jak litý boj jsem sváděla o každý centimetr! Co je proti tomu kousek uraženého plechu!

Svět je nespravedlivý, ale já se nevzdávám. Bojuji proti nepřízni svého osudu. Možná, že časem dojdu uznání. Až budou zemi zmítat hurikány, tornáda, tsunami a zemětřesení, zařadím se mezi mírumilovnější přírodní živly.

Jenže pak tu nebude nikdo, koho by to ještě zajímalo!

Ach jo, to je tak vyčerpávající…!

Úrodný den

Zadání: mňau, žuch, buch, břink a žbluňk

Pohotovostní lékař ošetřoval nesourodou trojici pacientů:

„Co jste, prosím vás, vyváděli?“

„Česal jsem jablka. Najednoumňau“, přímo přede mnou zamňoukala kočka. Lekl jsem se a žuch, buch, už jsem letěl ze žebříku dolů. Manželka mi běžela na pomoc, šlápla na hrábě a břink, výsledek vidíte sám. Ale nejhůř dopadla tchyně! Smála se nám tak, až jí vypadly zuby a skončily na dně jezírka!  Chtěla je vytáhnout, jenže jak se naklonila: žbluňk!, a byla v něm celá. Drápala se ven tak nešikovně, že ji spadly brýle, rozbily se a ona si do těch střepů klekla.“

„Máte bohatou a taky drahou úrodu!“

Horko k zalknutí!

Léto se předvádělo v plné parádě. Snaživě vyprazdňovalo svůj poslední letošní zásobník. Pod jeho žhavými projektily se každý kdo mohl, klidil k vodě nebo aspoň do stínu. A to bylo teprve dopoledne!

Renatě se lepily lehounké šaty k mokrým zádům. Zmoženě vypisovala do počítače nudné řady slov a čísel. Tuhle práci jí byl čert dlužen. Šéfka si válí šunky na egyptské pláži a ona tady místo ní vyplňuje tabulky pro statistiku! Zase za ní vyzobává tu nejotravnější práci! Určitě si záměrně plánuje dovolenou na tenhle termín!  Loni to bylo taky tak! Vztek v ní narůstal minutu od minuty:

“V takovém vedru nedělají ani otroci. Už toho mám dost! Ona se smáčí v moři ve stínu pyramid, já jedu aspoň za město na pískovnu. Stejně mám přesčasů, že nevím co s nimi a tohle úmorné datlování do klávesnice se tu do zítřka beze mě nezblázní.“

Zaběhla si pro podpis na propustku k nejvyššímu. Věděla, že to bude bez problémů, takové drobnosti jdou mimo něj. Hlavně, když je práce včas hotová. Kdy ji kdo udělá, to ho nezajímalo.

„No vida, podepsal s mobilem u ucha, ani nemrkl! Šéfka by měla řečí jak opice blech! Dobře že tu není,“ uvažovala cestou k autu.

Hodila kabelku na zadní sedadlo a šlápla na plyn. Musela nejdřív domů pro plavky. Za pár minut už zastavovala před patrovým domkem. Nebyl nijak zvlášť veliký, proč taky? Žili v něm s Lukášem sami. Vlastní děti neměli a mít ani nebudou. Věděla to už dávno. V pubertě prodělala nepříjemné onemocnění, jehož následkem byla neplodnost. Naučila se s tím žít, a když potkala Lukáše, přestala se tím i trápit.

Měl z prvního manželství dceru Andreu. Bývala u nich často a ráda. Dříve hlavně o prázdninách, teď, coby vysokoškolačka, u nich dokonce bydlela a prázdniny naopak trávila u matky. Našly k sobě cestu a Renata si s ní kompenzovala nenaplněné vlastní mateřství.

V patře vybudovali kompletní malý byt, měli tedy všichni dostatek soukromí. Od minulého semestru v něm s Andreou bydlela Renatina neteř Klára, protože přišla nečekaně o privát. Jeho právoplatní majitelé se vrátili předčasně ze stáže v cizině, a tak spolu se třemi spolužačkami zůstala rok a půl před promocí bez střechy nad hlavou. Dívky se spolu domluvily, Lukáš s Renatou nic nenamítali a Renatina sestra byla ráda, že má o starost míň.

Teď byl dům prázdný. Andrea odjela na dobře placenou studentskou brigádu do Švédska a Klára trávila prázdniny u rodičů.

„Co se stalo, že Lukáš dnes nejel do práce autem?“ podivila se Renata, když odbočila do jejich ulice a uviděla stát před domem zeleného renaulta. Zajela do prázdné garáže.  Aspoň fiatek trochu vychladne a bude v něm cestou k vodě snesitelně.

V bytě hrálo rádio a bylo slyšet sprchu. Hrklo v ní:

„Někoho tu má! Podcenila jsem základní pravidlo – nezavolala jsem, že jedu domů,“ pomyslela si sarkasticky.

„Teď to bude bolet!“ odhodlaně vykročila ke dveřím ložnice. Nadechla se a prudce otevřela. Nikdo! Nakoukla do obýváku, taky byl prázdný.

„Jsou spolu ve sprše!?“ Odhodlání ji zvolna opouštělo. Než došla ke dveřím, nebyla si jistá, jestli stojí o pohled, který ji zřejmě čeká. Raději lehce zaklepala, ale šumění sprchy bylo hlasitější. Zaklepala tedy víc. Současně s umlknutím zvuků padající vody se ozval Lukášův hlas:

„To jsi ty?!“

„Čekáš někoho jiného!?“ nahlédla do koupelny, připravená hned zase vycouvat. Lukáš pustil znovu vodu. Proud mu smýval ostrůvky šamponu z vlasů i z ramen.

„Co tu děláš?“

„A co ty?“ odpověděla otázkou.

„Chladím se!“ přitáhl si ji nepřipravenou mokrýma rukama k sobě.

„Podívej se, jak vypadám! Zničil jsi mi účes,“ jihla a pobaveně sledovala, jak zápasí s jejími mokrými svršky, aniž by mu vyšla, byť půl kroku, na pomoc. Vlažná voda odplavila podezření spolu se šamponovou pěnou odpadovou mřížkou.

Prvotní rozladění a podezřívavost se změnila v blaženost, závrať a uvolnění. Opírala se mokrou, rozcuchanou hlavou o Lukášovu hruď a nechávala doznívat nečekaný zážitek v rozházených polštářích. Ležel se zavřenýma očima a pravidelně oddychoval. Začínal usínat, ale nebylo mu to dopřáno. Renata zvolna sunula ruku po jeho stehně k jednoznačnému cíli. Zareagoval tak, jak očekávala. Vypadalo to na „četbu“ na pokračování, ale další kapitolu přerušil nepatřičný zvuk. Někdo odemykal domovní dveře!

Lukáš chtěl vyskočit z postele, ale zabránila mu v tom stiskem a lehkým syknutím. Hlava mu klesla zpátky na polštář. Vzápětí vběhla do ložnice vichřice. Měla tvář neteře Kláry a ohlašoval ji zvonivý smích a hlas:

„Viděla jsem před domem tvoje auto, to je fajn, že jsi doma! Stýskalo se mi, králíčku!“

Úlek byl všeobecný.