Prasátko NEŽER!

Znáte prasátko NEŽER? Ne? Nevadí, mám ho ve sbírce, tak vám o něm povím, co vím.

Je to prasátko z růžové umělé hmoty, stojí na zadních, tváří se zlověstně, a ačkoli to vypadá, že se drbe předním kopýtkem za uchem,  pravda je taková, že jím hrozí každému, kdo si dovolí nahlédnout do ledničky. A nejen to! Stačí ledničku jen maličko pootevřít a ono začne chrochtat! Jen ať všichni doma vědí, že už vás zase honí mlsná a že hledáte, co byste sďobli dobrého.

Možná máte v domácnosti někoho, komu vadí, že nejste ideálem štíhlosti, či dokonce máte nakročeno k obezitě. Nedej bože, když  mají dokonce za to, že jste natolik prostorově výrazní, že by bylo na čase  začít přemýšlet o dietě. V tom případě, věřte mi, se s tím dotyčným prasátko spřáhne proti vám a nebudete mít na růžích ustláno. Stejně jako já!

Vezmu to pěkně od začátku:

Už od mládí nejsem zrovna sportovně založená. Kromě tance mi každý pohyb přijde zbytečným plýtváním sil. Jen pohyb ruky s vidličkou od talíře k ústům je výjimkou. Nikdy mi nevadil, ba právě naopak! A když na tom talíři bylo něco moc dobrého, klidně toho mohlo být hodně!

Časem se to začalo citelně projevovat na mém obraze v zrcadle. Ne, na mě ne! Já jsem si připadala pořád skoro stejná, ale zrcadlo jakoby vypadlo ze své role a začalo mi ukazovat nějak do šířky rozjeté obrysy mé postavy. Nikdy jsem se tím moc nezabývala. Koupila jsem si o číslo větší kalhoty a bylo po problému.

Moji blízcí to viděli jinak a tak jsem jednou dostala k svátku prasátko NEŽER! Celá nadšená jsem ho postavila do ledničky mezi misku sádla a šlehačku ve spreji a čekala jsem, co se bude dít.

A dělo se! Vařila jsem nedělní oběd a prasátko vesele spolupracovalo. Vyndávala jsem z ledničky naložené maso na řízky a ono jim zamávalo a zachrochtalo na rozloučenou. Asi se tam, za zavřenými dveřmi, skamarádily. Ostatně všichni pocházeli ze stejného rodu!

Potřebovala jsem olej na pánev:

„CHro, chro,“ ozvalo se mi v ústrety, když jsem pro něj sahala do dvířek ledničky. Chrochtání  mě vítalo při sáhnutí pro máslo na brambory, pro hrnec polévky od včerejška i pro okurku na salát. A já jsem se jen usmívala, dobře naladěná svým novým přírůstkem ze sbírky.

Úsměv mě začal přecházet záhy po obědě. Na stole voněla čerstvě zalitá káva a já jsem si do ní chtěla dát šlehačku. Zlověstné zachrochtání přimělo manžela zvednout hlavy od novin a zvědavě se podívat, co v té ledničce zase pohledávám.  Nic neřekl a znovu se začetl do sportovních výsledků.

„Chrochty, chrocht,“ ozvalo se za chvilku. Ke kávě přece patří zákusek.  Kousek dortu od sousedky, která včera vdávala dceru, byl přesně to pravé, ořechové! Pak na mě ještě prasátko prozradilo, že jsem si šla přidat. Manžel stále mlčel, jen se vždycky významně zatvářil. A to jsem mu tu kávu s dortem k nedělní televizní pohádce udělala taky!

Po pohádce mě lákal na procházku, ale venku pofukoval chladný větřík a doma bylo útulno, kdo by o ni stál?! Nešla jsme nikam. Vzala jsem si knížku, pohodlně jsem se usadila křesla a začetla se do nové kapitoly. Nemohla jsem se soustředit. Mé chuťové pohárky mě rozptylovaly. Rozhodla jsem se je upokojit a opět jsem nakoukla do ledničky. Prasátko se mračilo jako Belzebub a chrochtalo ostošest. Manžel si nápadně odkašlal. Nemínila jsem se tím ale nechat deptat. Našla jsem kelímek vlašáku a s chutí jsem ho zblajzla.

„Tak, a teď už si bude v klidu číst.“

Vydržela jsem to slabou hodinku, než jsem za vydatného zvukového doprovodu toho protivného zvířete zlikvidovala pár koleček uheráku a desetidekový balíček ementálu. Prase řvalo skoro nepříčetně, když mě zanedlouho znovu uvidělo mezi otevřenými dvířky mlsně nahlížet do útrob jeho dočasného příbytku. Tentokrát mě zlákala sklenička černých oliv. Nalila jsem k nim skleničku červeného, abych je nejedla jen tak!

Manžel si dal vínko se mnou, ale škaredil se na mě jak čert. Vrcholem rozčilujícího nedělního odpoledne byly nelibé zvuky, vydávané plastovým čuníkem při mém ochutnávání  domácí zabíjačky od tety nedlouho před večeří. Moje nervy mají jen omezenou trvanlivost. Nehodlala jsem dál snášet ústrky, kterých se mi díky neúnavnému praseti NEŽER dostávalo ze strany mé drahé polovičky. Neříkal nic, jen na každé zachrochtnutí reagoval významným pohledem, a to bylo horší, než kdyby mi třeba i spílal.

Sáhla jsem po vepříkovi se sarkastickým úsměškem na rtech:

„Já ti dám, ty ničemo!“ Zdálo se mi, jakoby se rukou vztyčenou k hrozbám chtělo bránit, ale nedala jsem mu šanci.

Lup odskočilo víčko krytu baterií a už jsem je se škodolibým úsměvem páčila ven.

„Tak, a teď se ukaž!“ postavila jsem pašíka zpátky do studené police a zabouchla jsem dvířka.

Ach, jak velkolepě chutnal krajíc chleba tlustě namazaný sádlem k večeři bez ozvěny prasečího hlasu a ještě líp studený řízek od oběda, pojídaný u otevřené ledničky po večerním televizním filmu.

Ale stejně jsem nemohla usnout. Pořád jsem měla v hlavě ty manželovy pohledy. „Sakryš, že by to se mnou fakt bylo tak zlé?“ Potichu jsem vstala a vyndala ze skříně v předsíni už notně zaprášenou váhu. Pěkně dlouho tam ležela bez povšimnutí.  S ostychem, nebo co to bylo, jsem se na ní postavila a zhrozila jsem se. Odplížila jsem se do kuchyně a vysvobodila prasátko NEŽER ze zajetí zimy v ledničce. Postavila jsem ho na stůl a vrátila jsem mu jeho baterie. Hned jako by ožilo, jako by se mu vrátil do očí lesk.

„Tak kamaráde, abys věděl, ode dneška s přejídáním končím. A protože bys mi v té věčně zavřené ledničce zmrzlo, budeš stát ode dneška na poličce. Kdybych náhodou chtěla naši dohodu porušit, můžeš klidně zachrochtat i tam odtud.“

A víte, že to dodnes neudělalo? Tedy…, ehm.., ne, že bych byla tak dokonalá, a opravdu striktně dodržovala slib nemlsání, ale ono vážně ještě nezachrochtalo! Manžel mi nedávno vysvětloval, že ty zvuky jsou nějak spojeny se změnou teploty vzduchu, ale kdoví?! Já myslím, že se spíš stalo mým spojencem!

Integrovaná záchranná akce… a reakce

Crrr, crrr…! Domovní zvonek drnčí do šumění vln na prosluněné mořské pláži. To je zvláštní, kde se tu vzal? Odkládám sklenici mojita do písku vedle lehátka a ona se mi ztrácí před očima. Ona a s ní i mořský příboj, slunečník, písek, jen to zvonění zůstává.

Kruci, takový krásný sen a je pryč! Crrr, crrr! To je všechno, co z něj zůstalo! Dochází mi, že to není sen, že opravdu někdo zvoní.

V pět hodin ráno? Něco se muselo stát! Hlavou mi proběhli sprintem všichni nejbližší příbuzní a jejich momentální lokace. Hlásil snad někdo, že by se chystal jet někam autem, jevil někdo známky blížící se virózy či jiné choroby, pohyboval se dnes v noci někdo v zóně jakéhokoli ohrožení? O ničem nevím, ale přesto vstávám z postele se strachem:

„Prosím?!“ huhlám přes stažené hrdlo do sluchátka telekomu.

„Dobrý den, tady je strážmistr Řanda, městská policie. Otevřte nám, prosím, někdo tu uvízl ve výtahu.“ Ze srdce se mi odvalil balvan.

„Hodím vám klíč, nefunguje nám dálkové otvírání dveří,“ říkám strážníkovi už skoro normálním hlasem a beru svazek z věšáku. S hlasitým žuchnutím dopadá ze sedmého patra na trávník.

Vlézt si zpátky do postele nepřichází v úvahu. Za chvíli budou uniformovaní hoši nahoře a vrátí mi klíče. Musím počkat! Do oken se zvenčí hrne hluk motorů. Co je zase tohle?  Na parkoviště vjíždí hasičské auto, nezdržuje se parkováním, zůstává stát šikmo a zatarasuje průjezd. Vyskakuje z něj pět sehraných chlapíků v tmavošedých kombinézách se zelenými proužky. Každý ví, kde je jeho místo, kterého kusu nářadí se má chopit, a už mažou přes trávník ke vchodu. V těsném závěsu za nimi běží dva příslušníci státní policie, kteří zastavili svůj vůz akčním smykem těsně za nimi.

„Paní, otevřte nám dveře, máte ve výtahu…“

„Já vím, už jsou tu měšťáci!“ Muži zvolní a hledají pohledem auto s městským znakem. Nestojí tady, asi parkují na druhé straně. Další klíč letí dolů a současně strážci pořádku klepou na dveře:

„Prosím vás, vzbuďte manžela, potřebujeme se dostat do strojovny.“ Manžel má od ní klíče, stará se v domě o provozní záležitosti.

S těžkým srdcem vcházím do ložnice. Můj muž by mohl napsat o vydatném spánku diplomovou práci! Zatímco si jeho vrstevníci povídají o nespavosti a Hypnogenu, on se netají tím, že se těšil do důchodu především na to, že se konečně dosyta vyspí. Vstává okolo půl deváté, ale klidně vydrží spát i déle. A teď ho mám krutě vytrhnout ze spaní už v pět!

„Je mi to líto, miláčku, ale ve výtahu zůstal někdo viset, vyprošťují ho policajti a potřebují tě k tomu,“ hladím ho šetrně po rameni.

„Cože, co se děje, kdo kde visí?“ Manžel si nezadá s čerstvě vylíhnutým kuřetem a hrabe se z postele jako mechanická loutka. Chvilku se motá mezi nábytkem, jako by nevěděl kde je, potom sahá do krabičky pro příslušný klíč a míří ke dveřím. Cestou si stihne jen prsty prohrábnout kštici.

Jsem baba zvědavá! Stojím mezi dveřmi a dívám se, jak kolem mě stoupá vzhůru po schodech podstatná část městského integrovaného záchranného systému v příslušných uniformách, vedená mým mužem v pyžamu. Chvilku štrachají nahoře u strojovny. Chodbou poletují povely a pokyny, muži se otáčejí a běží kolem mě pro změnu zase dolů. Manžel tentokrát řadu uzavírá. V našem patře nerozhodně zaváhá, a pak pokračujedál. O patro níž se potkává s muži, zdolávajícími opět schody nahoru. Nerozumím, co mu říkají, ale připojuje se k nim. Je na ně tristní pohled!  Ještěže jeho jediné pruhované pyžamo odpočívá v koši s prádlem na žehlení. Vypadal by mezi nimi jako zatčený trestanec.

Mizím z chodby, aby mě nepřistihli, jak se chechtám. Představuji si, jaké divadlo by se tu naskytlo náhodným divákům, kdyby se ten výtah zasekl včera, protože manžel v teplé letní noci propotil pyžamo, a aby mě nebudil štracháním ve skříni, vyřešil to po svém. Převlékl se do mé kvítečkované, růžové noční košile, kterou měl po ruce. V té by se tedy mezi uniformovanými záchranáři obzvlášť dobře vyjímal!

Vichřice

Já nejsem zlá!  Lámat, rozbíjet a ničit je mou podstatou!  Ale nemá to nic společného s mým přesvědčením. Naopak. Kdybych se mohla svobodně rozhodnout, budu jen tak polehoučku plout krajem, čechrat trávu, čeřit vodu a hladit tváře. Možná bych někdy z rozvernosti pocuchala někomu účes nebo shodila pár červivých jablek z přetížených větví. Rozhodně bych neorvala celou úrodu, jak je teď mou přirozenou vlastností, neshazovala bych celé střechy domů a nelámala stromy jako třísky. Ale musím! Jsem tak stvořená.

Ani nevíte, jak tím trpím. Jak ráda bych viděla veselé a usměvavé tváře a slyšela:

„To je příjemné, když takhle zafouká. Hned se příjemně ochladí vzduch a v horkém letním dni se líp dýchá.“ Nebo:

„Krásně mi schne prádlo na zahradě. S takovou ho už večer budu mít vyžehlené a voňavé ve skříni.“

A zatím slýchám jen nářky a pláč zoufalých lidí. Nemyslete si, že je to příjemné! I když se snažím zmírňovat účinky svých činů, jak jen to jde, moc se mi nedaří. Přesto tu a tam nějaký drobný úspěch zaznamenám. Ale jen já. Postižení nanejvýš řeknou:

„Naštěstí to skončilo relativně dobře!“ Relativně! To je ten problém. Nikdy nedokážu svým činům zcela zabránit. Jen někdy zmírnit jejich dopad na relativně dobře.

Jako například včera:

Zachránila jsem Čížkovým střechu. Myslíte, že se na mě usmáli a pochválili mě? Kdepak. Čížková si kdekomu stěžovala, že jsem jim hodila do zahrady třímetrovou špici statné borovice, která ještě dopoledne stínila vchod do obchodu o dvacet metrů dál. Lamentovala, kolik práce dá odstranit ji, co si počnou se dřevem a kam s větvemi? Netuší, že kdyby bylo po mém, (rozuměj: po mém , které vyznává své předurčení, nikoli po mém , které se brání špatnostem a ubližování), zapíchla bych jim ji jako glajchu doprostředka střechy a oni by teď řešili mnohem vážnější otázky. Například, kde vzít na novou?!

Ale tentokrát mé lepší já mělo navrch a povedlo se mu přenést ten rozměrný kus stromu v dostatečné výšce nad dvěma patrovými domy a skopnout ho dolů těsně před tím, než by z mých umdlévajících paží dopadl na ten jejich. Zničila jsem jen záhon rajčat, do kterých přistál, ale Čížková je přesto nespokojená.  A ještě mi vyčítá, že jsem s sebou vzala měděnou stříšku ze sousedova komína. Kdyby věděla, jak litý boj jsem sváděla o každý centimetr! Co je proti tomu kousek uraženého plechu!

Svět je nespravedlivý, ale já se nevzdávám. Bojuji proti nepřízni svého osudu. Možná, že časem dojdu uznání. Až budou zemi zmítat hurikány, tornáda, tsunami a zemětřesení, zařadím se mezi mírumilovnější přírodní živly.

Jenže pak tu nebude nikdo, koho by to ještě zajímalo!

Ach jo, to je tak vyčerpávající…!

Jsem prvňáček, a kdo je víc!

Dneska ráno jsem škrtla další z dlouhatánské řady čárek na papíře, připevněném nad mým novým psacím stolem. Budu si u něj psát úkoly. Po prázdninách jdu do první třídy, jestli to ještě nevíte! Proto škrtám ty čárky. Jsou to dny, které ještě zbývají do jejich konce! Bráška se se mnou sice hádá, že prvňáček zatím ještě nejsem, ale já věřím spíš paní učitelce ze školky!

„Od zítřka už jsi školačka!“ řekla mi, když jsme se loučily naposledy ve školce, a to bylo ten den, kdy si brácha přinesl ze školy vysvědčení, tedy před prázdninami.

Krásná aktovka s Hello Kitty už na mě čeká u toho nového psacího stolu. Mamka ji chtěla ještě nechat ve skříni, kde ležela od Vánoc. Přinesl mi ji Ježíšek i s pouzdrem, obalem na sešity, na svačinu i na pití. Prosila jsem tak dlouho, ať už mi ji připraví, až povolila. Tvrdí sice, že se tam zbytečně ušpiní, ale vypadá to moc hezky! Proč by se měla ušpinit, když si ji beru na záda, jen abych se s ní prošla po bytě. Musím si přece zvykat.

Táta říká, že zezadu to vypadá, že jde aktovka na nožičkách, protože jsem byla nejmenší z předškoláků od nás ze školky. Ale co, však já přes prázdniny třeba ještě trochu povyrostu! Vždycky si napřed umyju ruce, než si s ní jdu hrát. Tedy vždycky ne. Vlastně skoro nikdy, jen když si na to vzpomenu, a to moc často není, to je pravda!

Ale zato k jídlu si ji ze zad sundávám. Za prvé by se mi s ní špatně sedělo u stolu a za druhé by mi to babička stejně nedovolila. Má strach, že si ji něčím pokapu. Třeba kakaem nebo špenátem. Ale copak si dokážu kapat na záda! Myslím, že se spíš bojí, aby mi na ní nesáhl upatlanýma rukama bráška. Sedává u jídla vedle mě.

Brácha se mi diví, že mě to baví, a vůbec jsem prý divná, že se těším do školy. Babička tvrdí, že se první třídy už taky nemohl dočkat, ale on už si na to nevzpomíná. Nebo si spíš nechce vzpomenout! Jde už do třetí třídy a ohrnuje nad školou nos. No jo, no, kluk! To já tam budu chodit ráda, i když už půjdu třeba do páté nebo do šesté.

Mluvila jsem o tom se sestřenicí, ta jde do šestky a říkala, že to prostě bere tak, že se do školy chodit musí. Někdy se jí tam chce, někdy ne, podle toho, co se tam zrovna děje. A nejlepší ze všeho jsou prý prázdniny! Mně se to tedy nezdá, já už bych chtěla, aby bylo po nich, ale brácha mi za to vždycky nadává, tak to radši už nahlas ani neříkám.

Půjdeme s mamkou nakupovat. Máme seznam ze školy, co všechno potřebuji. Táta se chytá za hlavu, kolik to bude stát peněz! A to ještě neví, že mi mamka chce koupit taky nějaké nové oblečení. Nebo ví? Já nevím! Prý za jedno ze všeho moc rychle vyrůstám a za druhé musím chodit do školy pěkně oblečená a ne v těch starých tričkách, co mám na doma.

Já si myslím, že bych klidně mohla. Třeba to bílé bych nosila do školy ráda. Moc pěkně jsem si na něm vybarvila kytičky červenou a zelenou fixou. Přetáhla jsem jen někde a jen trochu! Teda jednou nebo několikrát trochu víc, ale není to moc vidět! I Adélka to říkala! Mamka se zlobila, ale Adélce se náhodou moc líbilo, když jsem jí ho ukázala. A s tou budu chodit do třídy, tak mám potvrzené, že bych ho klidně nosit mohla!

Ale mamka nechce ani slyšet. Určitě mi zase bude chtít koupit něco, co se mi nebude líbit, znám to! Naštěstí se pokaždé nějak domluvíme. Říká sice potom vždycky tátovi, že prý je zvědavá, co bude, až budu velká, když už teď jsem tak vybíravá. Babička se přidává, že to tedy oni, jako rodiče, když byli malí, si rozhodně takhle „vymrčovat“ nemohli. Ale je jiná doba, táta to říká! Nevím sice jak to myslí, ale já mu věřím!

Tak už nemám čas si tu s vámi povídat. Musím jít zkontrolovat, jestli si brácha nepůjčil tajně z mého pouzdra nějakou pastelku. Je všeho schopný! Svoje má polámané a ani ho nenapadne dát si je do pořádku. Prý je dost času, protože škola začíná až za tři týdny. Ach jo, jak já to jen ještě tak dlouho vydržím!

Zhubnu!

Tak a je to zase tady! S Novým rokem začnu nově!
„Zhubnu, přestanu kouřit, budu cvičit, bla, bla, bla…hlavně hubnu! ZHUBNU! ZHUBNU!“
Rok, co rok stejná písnička, stejný refrén. Do nekonečna a do ztracena!
Jen jednou jsem svému předsevzetí takřka dostála. Byla jsem pět let šťastně rozvedená matka, dvou rozjívených dětí, které mi za trest, že jsem je přivedla na svět, zanechaly v upomínku každé pár kilo navíc. Nic tragického, ale ideální krása vypadá jinak!
Opět tu byl první leden a já jsem zase slibovala svému tělu, že ho uvedu do odpovídajících rozměrů. Dny se navlékaly na šňůrku v prstech roku, už jich bylo na náhrdelník a já jsem stále odolávala pokušení, dostát svému slibu. Důvod se vždycky našel.
Jednou to byl narozeninový dort mladšího syna, podruhé starší dcery. Taky na mé bonboniéře by se mohla vysrážet nevzhledná, šedá vrstva, kdyby se nezkonzumovala včas.
Jindy jsem dětem uvařila moc dobrou a výživnou bramboračku, v které stála lžíce, ale cukla se mi ruka a bylo jí na dva dny. No přece ji nedám slepicím! Nejsem Rothschild!
A maminka umí báječné jahodové knedlíky, srdce se na ně směje. Nemůžu ji urazit a nedat si je, když nás na ně pozvala!
Tak to šlo pár měsíců, až se ucho utrhlo! Najednou kde se vzal, tu se vzal, stál přede mnou ON! Úsměv – dnes bych řekla Brada Pitta, tehdy spíš Jirky Bartošky zamlada! Jakoby z dálky jsem slyšela jeho jméno a nepřítomně jsem se představila! Myšlenky byly v ledničce na inventuře:
„Tu klobásu od kolegyně ze zabíjačky vezmu v neděli našim, táta si jistě rád dá! Na tajně ukryté čokoládě si ještě dnes pochutnají děti u Večerníčka a zítra bude k obědu dušená zelenina, žádné plánované vepřové na smetaně s knedlíkem! A cigareta k odpolední kávě taky odpadá! Jo, a abych nezapomněla, káva prý je lepší bez cukru, tak to zkusím…“
Co vám budu povídat! Kafe dodnes nesladím, cigarety mi dávno už nic neříkají a my dva letos budeme slavit třicáté výročí seznámení.
A váha! Milé dámy, co naděláte, když ON vám neustále opakuje, že se mu každé vaše kilo líbí a že by neměnil!