Jak jsme se seznámili

Tak tady jsem kdysi trávila své dny. Než jsem šla do důchodu, tak jsem tady prodávala boty. Na tento pultík vedle pokladny jsem během těch mnoha let naskládala nejmíň kamion krabic! Tudy jsem nachodila snad tisíc kilometrů mezi regály. Prostála jsem tu spoustu hodin v roli „hlídacího psa“. Tady mi utíkal život, ani nevím jak.
A tady jsme se seznámili! Byl to jeden z těch ubíjejících, hektických dní. Venku se klubalo jaro z teplých bund a kozaček a žadonilo o nové jarní obutí. Úměrně s kalendářem stoupal počet koupěchtivých zákazníků.
Od rána už jsem měla v nohách několik kilometrů naběhaných mezi regály a skladem, pusu umluvenou a ruce unavené od neustálého přinášení a odnášení stohů krabic a krabiček. A k tomu jsem ještě musela dávat bedlivý pozor na nenechavce. Majitel obchodu si, kdoví proč, umanul, že budeme vystavovat celé páry, a to je lákalo, jak červený šátek býka. Nám to jen přidělávalo starosti!
Právě jsem obsluhovala nerozhodnou a únavnou zákaznici. Trpělivě jsem jí přinášela a odnášela vzory i velikosti a tajně jsem si přála, aby už konečně našla, co hledá. Ostřížím zrakem jsem cestou nahlížela mezi regály, abych uhlídala svěřené zboží.
Konečně! Nesla jsem k pokladně barevnou krabici a zákaznice se spokojeně usmívala. Chystala jsem se jít uklidit ty zbylé do skladu. Cestou kolem dětského oddělení jsem zaslechla nějaký šramot z druhé strany polic. Nikoho nebylo vidět, ani slyšet – zákazníci, sklonění nad dětmi, s nimi většinou hovoří. Nahlédla jsem tedy za regál.
„Ahoj, máš duou?“ vypálil na mě nečekanou otázku malý, asi tříletý špunt. Seděl na sedátku a soustředěně si prohlížel novou botičku na své natažené nožce.
„Mám druhou,“ sáhla jsem pro ni do regálu.
„Jak se jmenuješ?“ zvědavě jsem si ho prohlížela, zatímco jsem mu nazouvala duou.
„Líša!“
„A s kým jsi tady?“ nepřestávala jsem vyzvídat.
„S mamikou a týcem,“ sklouzl ze sedátka a pelášil k protější straně, kde se právě vynořila trochu vyplašená dvojice:
„Tady jsi!“ vyhrkla mladá žena a vrhla se ke klučíkovi. Mladík ji následoval. Nevěnovali mi ani jediný pohled, zato já jsem nevycházela z údivu:
„Tak ty jsi strýc?“ nevěřícně jsem zírala na svého syna.
„ Jé, mami, jak to, že jsi tady? Dnes máš mít volno, ne? Promiň, tohle je Marta…a Ríša, ale s tím už se znáš, jak vidím,“ trochu rozpačitě náš představil a rychle dodal:
„My se v sobotu stavíme na kafe, jo?!“

Tak takhle jsme se seznámili. Promiňte, už musím jít! Vnuk Ríša si zkouší boty na promoci. Musím mu jít podat duou. Ostatně, myslím, že proto si mě s sebou na ten nákup vzal!

Do nové kuchyně, nové hrníčky!

Do nové kuchyně, nové hrníčky!

Máme novou kuchyňskou linku. Už bylo na čase, ta stará po letech dosloužila. O víkendu přišla dcera, že prý mi ji pomůže uklidit. Přišla i s vnučkou a nesly s sebou krabici.
„Mami, tady máš do nové kuchyně nové hrnečky. Ty staré vyhoď, vždyť je každý jiný!“
Měla pravdu, naše hrníčky byly, jak se říká, každý pes – jiná ves. Tyhle byly krásné, s moderním tvarem oušek. Z těch se bude pít!
Daly jsme se do úklidu a šlo nám to od ruky. Do šuplíků jsme narovnaly příbory a náčiní, do vymytých skříněk nádobí a konečně došlo na hrníčky. Budou se krásně vyjímat za prosklenými dvířky! Vyprázdněná krabice poslouží na ty vyřazené.
Sáhla jsem po prvním z nich. Ten byl ještě z mé výbavy. Darovala mi je babička k patnáctým narozeninám. Vzpomínám si, jak jsem nad nimi ohrnula nos. Copak to je nějaký dárek, hrnky do výbavy? Na co?! Kdyby mi raději koupila něco hezkého na sebe nebo elpíčko od Gotta!
Za pár let jsem byla vděčná, že je mám. Bylo potřeba pořídit tolik věcí do začátku a peněz moc nebylo. Babiččiny pomněnkové hrníčky byly ozdobou mé domácnosti. Nechám si ho na památku, i když už má „ozobaný“ okraj a naštípnuté ouško!
Nenápadně jsem ho postavila dozadu za nové krasavce a vzala jsem do ruky bucláček s červenými srdíčky:
„Ten ne, babi, ten nevyhazuj! Víš, že z něj u vás ráda piju,“ zadržela mi ruku vnučka.
„A Zuzka bude brečet, jestli vyhodíš ten s beruškou!“
„Ale ten už je hrozný, celý odřený,“ snažila se mě dcera přimět, abych ho odložila do krabice na vyhození.
„To nevadí, Zuzka ho má ráda. Víš, jak bude smutná!?“ Verunka mámu zpracovala očima a já jsem postavila hrníček do zadní řady vedle pomněnek a srdíček. Přidala jsem tam ještě zelený s obrázkem koně, ten si zas oblíbil Mareček. Ještěže těm dvěma velkým vnukům je vcelku jedno, do čeho jim uvařím čaj nebo kávu.
„Tenhle si ale nechám! To je můj hrníček na kafe. Dostala jsem ho kdysi od kamarádky ke kulatým narozeninám. Prý ho pro mě naplnila energií, a když z něj budu snídat, budu jí mít dost na celý den. Možná si to jen namlouvám, ale ono to funguje!“ Dcera výmluvně zakroutila hlavou, ale podala mi ho. Putoval do skříňky ke svým starým kamarádům.
„Tenhle je ale vážně na vyhození!“ vnučka držela v ruce hrneček bez ouška.
„Jé, na ten si pamatuju, ty ho pořád ještě máš?“ divila se dcera. Ve třetí třídě chodila do keramického kroužku jen proto, aby mi mohla namalovat tenhle pullitráček k Vánocům. Nahlédla do něj:
„Co to v něm máš?“
Vzala jsem jí ho z ruky a prstem jsem pohladila neumělé sluníčko s očima, nosem a rozesmátou, křivou pusinkou:
„Co by, vzpomínky!“ vysypala jsem obsah na stůl. Náhrdelník z přeschlých, pokroucených melounových zrníček, zvířátko z moduritu, korálkový panáček, kaštan, pár mušliček a kamínků a několik poskládaných papírů.
Dcera jeden rozložila. Pod červeným, pastelkovým srdíčkem stálo dětskou rukou napsáno: MÁM TĚ RÁDA. Další papírek si prohlížela Verunka:
„Co to je?“ obracela papírek ze všech stran, než ve změti barevných čar rozeznala letadlo. Vodítkem jí byla dvě písmenka, kostrbaté iniciály mého synka. Tehdy toho víc napsat neuměl, ještě nechodil do školy. Nemohl mi tehdy dát pusu na dobrou noc, protože jsem měla anginu, tak nakreslil nákladní letadlo, aby mi tu pusinku doneslo.
„Ten nedám!“ řekla jsem rozhodně a poškozený hrnek i s obsahem putoval do zadního rohu.
Dcera vzala nerozhodně do ruky dva zbývající hrnečky. Modré, keramické. Do jednoho z nich dostala kávu, když se u nás na ni stavila:
„Víš co, mami, nech si je taky a ty nové zase zabalíme. Zkusím je v obchodě vrátit a vyměnit za něco jiného.
„Mám lepší nápad. Necháme je Verunce do výbavy.“ Podívala jsem se na vnučku.
Její reakce mi byla nějaká povědomá!

Jak jsme se seznámili

Tak tady jsem kdysi trávila své dny. Než jsem šla do důchodu, tak jsem tady prodávala boty. Na tento pultík vedle pokladny jsem během těch mnoha let naskládala nejmíň kamion krabic! Tudy jsem nachodila snad tisíc kilometrů mezi regály. Prostála jsem tu spoustu hodin v roli „hlídacího psa“. Tady mi utíkal život, ani nevím jak.
A tady jsme se seznámili!  Byl to jeden z těch ubíjejících, hektických dní. Venku se klubalo jaro z teplých bund a kozaček a žadonilo o nové jarní obutí. Úměrně s kalendářem stoupal počet koupěchtivých zákazníků.
Od rána už jsem měla v nohách několik kilometrů naběhaných mezi regály a skladem, pusu umluvenou a ruce unavené od neustálého přinášení a odnášení stohů krabic a krabiček. A k tomu jsem ještě musela dávat bedlivý pozor na nenechavce. Majitel obchodu si, kdoví proč, umanul, že budeme vystavovat celé páry, a to je lákalo, jak červený šátek býka. Nám to jen přidělávalo starosti!
Právě jsem obsluhovala nerozhodnou a únavnou zákaznici. Trpělivě jsem jí přinášela a odnášela vzory i velikosti a tajně jsem si přála, aby už konečně našla, co hledá. Ostřížím zrakem jsem cestou nahlížela mezi regály, abych uhlídala svěřené zboží.
Konečně! Nesla jsem k pokladně barevnou krabici a zákaznice se spokojeně usmívala.  Chystala jsem se jít uklidit ty zbylé do skladu. Cestou kolem dětského oddělení jsem zaslechla nějaký šramot z druhé strany polic. Nikoho nebylo vidět, ani slyšet – zákazníci, sklonění nad dětmi, s nimi většinou hovoří. Nahlédla jsem tedy za regál.
„Ahoj, máš duou?“ vypálil na mě nečekanou otázku malý, asi tříletý špunt. Seděl na sedátku a soustředěně si prohlížel novou botičku na své natažené nožce.
„Mám druhou,“ sáhla jsem pro ni do regálu.
„Jak se jmenuješ?“ zvědavě jsem si ho prohlížela, zatímco jsem mu nazouvala duou.
„Líša!“
„A s kým jsi tady?“ nepřestávala jsem vyzvídat.
„S mamikou a týcem,“ sklouzl ze sedátka a pelášil k protější straně, kde se právě vynořila trochu vyplašená dvojice:
„Tady jsi!“ vyhrkla mladá žena a vrhla se ke klučíkovi. Mladík ji následoval. Nevěnovali mi ani jediný pohled, zato já jsem nevycházela z údivu:
„Tak ty jsi strýc?“ nevěřícně jsem zírala na svého syna.
„ Jé, mami, jak to, že jsi tady? Dnes máš mít volno, ne? Promiň, tohle je Petra…a Ríša, ale s tím už se znáš, jak vidím,“ trochu rozpačitě náš představil a rychle dodal:
„My se v sobotu stavíme na kafe, jo?!“

Tak takhle jsme se seznámili. Promiňte, už musím jít! Vnuk Ríša si zkouší boty na promoci. Musím mu jít podat duou. Ostatně, myslím, že proto si mě s sebou na ten nákup vzal!

Z gruntu hodná ženská

Libuše byla vážně hodná ženská! V zimě sypala ptáčkům a v létě se obětavě starala o čtyři zubožené růžové keříky v úzkém proužku trávy kolem chodníku pod okny. Tedy přesněji před svým bydlištěm. Okno měla ve druhém patře, na růže viděla, jen když se z něj trochu vyklonila.

Odmalička žila v tomhle domě. Nejprve s věčně postonávající maminkou. Bez otce. Jezdil jako průvodčí na dráze a jednou se prostě nevrátil ze služby. Místo něj se zastavil jeho kolega, strčil mamince do ruky obálku nadepsanou jejím jménem, přidal soucitný poloúsměv, spíš škleb a bral schody dolů po dvou, aby byl z doslechu, až ji otevře. Ale maminka vytáhla z obálky kus papíru, halabala vytrženého z výkazu jízd až doma u kuchyňského stolu. Na čisté zadní straně formuláře bylo tatínkovým rukopisem načmáráno:

Odcházím k Marii. Mám jí rád a chci s ní žít. O rozvod se postarám. Libušce posílám pusu, Karel

Růženka chodila do druhé třídy, sotva stihla rozluštit první slůvka, než jí maminka zabránila v dalším čtení. Vzkaz si přečetla až mnohem později, našla ho založený v maminčině vkladní knížce až po její smrti.

Tenkrát matka zmačkala útržek do dlaně a strčila ho do kapsy. Líba mlčky pozorovala, jak jí kapou slzy do česnečky k večeři.

Byla to hodná dcerka, na nic se neptala. Sedla si do kouta za pelest omšelého kuchyňského gauče z ohýbaných trubek s otlučenou panenkou v náručí a úplně potichoučku si s ní povídala:

„Nevíš, kdo je ta Marie? Nějaká teta? Nebo snad to má být moje druhá maminka? Jaruščin tatínek od nich taky odešel, bydlí teď s jednou paní v jejím domě a Jaruška jí musí říkat maminko, když k nim přijde na návštěvu. Jaruška nechce, ale tatínek i ta paní se na ní proto zlobí a nesmí se dívat na televizi, tak jí tak teda říká, ale když se vrátí domů, dlouho si čistí zuby, prý aby to slovo z pusy vymyla. Její maminka, ta pravá, o tom ani nesmí vědět. Jaruška jí to nesmí říkat. Prý by se proto zlobila a nabančila by jí. Ale její maminka taková není. Ona Jarušku nebije, to spíš tatínek a ta paní jí občas plácnou, když se jim zdá, že zlobí.

Co myslíš, budu té Marii taky muset říkat maminko? To bych teda nechtěla. Radši měl tatínek zůstat doma. My bychom mu s maminkou zase ustlaly tady na gauči, když přijde utahaný z práce a potichoučku bychom v pokoji žehlily nebo šily, aby si pěkně odpočinul. Kdoví, jestli ta Marie nějaký gauč vůbec má, aby měl tatínek kde spát po práci.“

Jak říkám, byla to moc hodná holčička! Maminka se tehdy rozstonala, musela do nemocnice a pak už to nikdy nebylo jako dřív. Libuška se snažila pomáhat, jak uměla. Poznenáhlu se naučila uklízet, prát i vařit. A na co nestačila, s tím pomohly sousedky. Kučerka z přízemí například zašla občas umýt okna, když už se v pokoji zdálo, že se venku trvale smráká. Jedním hadrem objela rámy, starými novinami přemázla párkrát sklo a už si sedala ke stolu. Libuška namočila záclonu do lavóru se sodným roztokem a uvařila čaj. Ze šípků, které trhala kolem trati, zatímco si její spolužačky hrály venku s míčem. Jednou se jí zdálo, že v projíždějícím rychlíku zahlédla tatínka. Ale kdoví, rychlík, je rychlík! Fakt je, že už nemusela řešit, jak bude Marii oslovovat. Vyřešilo se to samo, tak nějak do ztracena. Papírová pusa, poslaná na útržku, byla poslední tečkou za otcovskou láskou.

Ale nestěžovala si, byla to opravdu z hodná dívka. Kučerka si osladila třemi kostkami horký, voňavý čaj, zručně připravený drobnýma dětskýma ručkama. Čerta starého se starala o to, že Libuška bude pít ten svůj následující tři dny hořký, aby vyšli s cukrem do výplaty.

„Vyper ty záclony, pořádně je vymáchej a naškrob. Večer pošlu našeho mladého, on vám je pověsí.“

Liba se začervenala při vzpomínce, jak tu byl posledně. Pověsil tehdy záclony a v přítmí předsíňky přitiskl šokovanou dívčinku ke zdi a hamtal po rašících poupatech budoucí ženy neomalenými dlaněmi. S koňským smíchem vypadl ze dveří. Libuška se snažila popadnout dech a srovnat si to divné chování v culíkaté hlavičce. Plakala do polštáře, ale mamince si nepostěžovala ani slovíčkem. Proč taky, byla moc hodná, nechtěla jí přidělávat starosti. Zařekla se, že příště už s ním až do předsíně nepůjde.

Ale nebylo v jejím životě všechno jen smutné a šedivé. Jednou našla u vchodu mňoukající uzlíček černobílých chlupů. Odlila pro něj trochu mléka ze svého hrníčku a donesla mu ho pod přístřešek k popelnicím:

„Domů se mnou nemůžeš, maminka je nemocná, nemůžu si tě tam vzít. Ale neboj se, budu ti nosit mlíčko a schovám ti sem tam něco na zub.“

Každou volnou chvilku sedávala na schodech před domem a hrála si s kotětem.  Stačilo zavolat “čiči“, a už se odněkud přibatolilo. Jednou volala marně. Našla ho mrtvé v popelnici. Až po letech se dozvěděla, že si ho podali opilí chlapi cestou z hospody. Posloužilo jim místo kopacího míče. Libuška mu vyhrabala pod jedním růžovým keřem hrobeček a tam ho pochovala. Možná proto se o ty růžičky celý život tak starala. Byla to prostě hodná holka.

Uběhlo pět let a osiřela. Bylo jí něco přes šestnáct. Soud vytáhl na světlo jejího světa otce, ale ten nejevil pražádný zájem. Bodejť! Jeho Marie se už postarala, aby se Libušce dostalo jen nezbytně nutných prostředků k živobytí. Měla své dvě vlastní děti. Libuška nejdřív pocítila radost, že má sourozence, i když o nich dosud neměla zdaní, ale vzápětí se jí dostalo sprchy, jakou nečekala. Její nevlastní sestra a bratr nad ní ohrnuly nosy, protože neměla tuzexové rifle, neznala Abbu ani Smokies a nevěděla, co právě vládne hitparádě na Houpačce. Definitivně ji odepsali, když přiznala, že nemá vlastní kazeťák a dokonce ani předpotopní kotoučový magnetofon. Uronila pár slziček, ale pak si pomyslela, že byla před nimi, bude i po nich. Prostě byla to moc hodná dívka.

Dokončila studium na zdravotní škole v krajském městě. Bydlela tam na internátě, protože tím se vyřešila potřeba se o ni starat. V osmnácti se mohla vrátit do bytu, kde dřív žila s maminkou, a který otec na dva roky pronajal, aby ho nemusel platit. Usoudil, že bude dobré, když ho Líbě podrží, aspoň ji v osmnácti bude mít definitivně z krku.

S maturitním vysvědčením datovaným dva dny před nástupem do nemocnice naskočila do rozjetého autobusu života. Turnusové služby neskýtaly příliš prostoru pro soukromý život, a protože byla moc hodná kolegyně, zaskočila, kdykoli bylo potřeba. Všichni si na to snadno zvykli. Líba přece nemá rodinu, nemá děti, tak co jí to udělá! Zase si nestěžovala. Ostatně nebylo komu! Celý dlouhý život nebylo komu!

Nedávno odešla do důchodu. Nerada, ale nebylo vyhnutí. Nikdo netušil, že jí v těle hlodá zákeřný nepřítel. Dlouho to nevěděla ani ona sama. Pak už bylo pozdě. Nedokázala vzdorovat jeho náporu a na jedné noční směně se zhroutila. Nějaký čas si poležela na ARU a pak ji propustili do domácího léčení.

Dokud si zvládla donést chleba a krabici mléka do druhého patra, ještě to šlo, ale pak nastala chvíle, kdy už to nezvládala. S poslední půlkou se štrachala domů přes hodinu a vysíleně dosedla do obstarožního křesílka, stejně sešlého, jako ona sama.

Utekly dva týdny. Soused hledal po všech koutech v domě páchnoucí mršinu. Pak si sousedka uvědomila, že Libušku už pár dní neviděla.

Sousedky přihlížely, jak pohřebáci nakládají její rakev do auta:

„Prý ji našli mrtvou v křesle s prázdným pytlíkem od chleba v klíně. Prý ho vymetla do posledního drobečku.“

„To nemohla jít umřít do nemocnice? Budeme to tu muset větrat nejmíň měsíc!“

„Jo, jo, bývala to taková hodná ženská a takhle nám zaneřádila barák!”

Horko k zalknutí!

Léto se předvádělo v plné parádě. Snaživě vyprazdňovalo svůj poslední letošní zásobník. Pod jeho žhavými projektily se každý kdo mohl, klidil k vodě nebo aspoň do stínu. A to bylo teprve dopoledne!

Renatě se lepily lehounké šaty k mokrým zádům. Zmoženě vypisovala do počítače nudné řady slov a čísel. Tuhle práci jí byl čert dlužen. Šéfka si válí šunky na egyptské pláži a ona tady místo ní vyplňuje tabulky pro statistiku! Zase za ní vyzobává tu nejotravnější práci! Určitě si záměrně plánuje dovolenou na tenhle termín!  Loni to bylo taky tak! Vztek v ní narůstal minutu od minuty:

“V takovém vedru nedělají ani otroci. Už toho mám dost! Ona se smáčí v moři ve stínu pyramid, já jedu aspoň za město na pískovnu. Stejně mám přesčasů, že nevím co s nimi a tohle úmorné datlování do klávesnice se tu do zítřka beze mě nezblázní.“

Zaběhla si pro podpis na propustku k nejvyššímu. Věděla, že to bude bez problémů, takové drobnosti jdou mimo něj. Hlavně, když je práce včas hotová. Kdy ji kdo udělá, to ho nezajímalo.

„No vida, podepsal s mobilem u ucha, ani nemrkl! Šéfka by měla řečí jak opice blech! Dobře že tu není,“ uvažovala cestou k autu.

Hodila kabelku na zadní sedadlo a šlápla na plyn. Musela nejdřív domů pro plavky. Za pár minut už zastavovala před patrovým domkem. Nebyl nijak zvlášť veliký, proč taky? Žili v něm s Lukášem sami. Vlastní děti neměli a mít ani nebudou. Věděla to už dávno. V pubertě prodělala nepříjemné onemocnění, jehož následkem byla neplodnost. Naučila se s tím žít, a když potkala Lukáše, přestala se tím i trápit.

Měl z prvního manželství dceru Andreu. Bývala u nich často a ráda. Dříve hlavně o prázdninách, teď, coby vysokoškolačka, u nich dokonce bydlela a prázdniny naopak trávila u matky. Našly k sobě cestu a Renata si s ní kompenzovala nenaplněné vlastní mateřství.

V patře vybudovali kompletní malý byt, měli tedy všichni dostatek soukromí. Od minulého semestru v něm s Andreou bydlela Renatina neteř Klára, protože přišla nečekaně o privát. Jeho právoplatní majitelé se vrátili předčasně ze stáže v cizině, a tak spolu se třemi spolužačkami zůstala rok a půl před promocí bez střechy nad hlavou. Dívky se spolu domluvily, Lukáš s Renatou nic nenamítali a Renatina sestra byla ráda, že má o starost míň.

Teď byl dům prázdný. Andrea odjela na dobře placenou studentskou brigádu do Švédska a Klára trávila prázdniny u rodičů.

„Co se stalo, že Lukáš dnes nejel do práce autem?“ podivila se Renata, když odbočila do jejich ulice a uviděla stát před domem zeleného renaulta. Zajela do prázdné garáže.  Aspoň fiatek trochu vychladne a bude v něm cestou k vodě snesitelně.

V bytě hrálo rádio a bylo slyšet sprchu. Hrklo v ní:

„Někoho tu má! Podcenila jsem základní pravidlo – nezavolala jsem, že jedu domů,“ pomyslela si sarkasticky.

„Teď to bude bolet!“ odhodlaně vykročila ke dveřím ložnice. Nadechla se a prudce otevřela. Nikdo! Nakoukla do obýváku, taky byl prázdný.

„Jsou spolu ve sprše!?“ Odhodlání ji zvolna opouštělo. Než došla ke dveřím, nebyla si jistá, jestli stojí o pohled, který ji zřejmě čeká. Raději lehce zaklepala, ale šumění sprchy bylo hlasitější. Zaklepala tedy víc. Současně s umlknutím zvuků padající vody se ozval Lukášův hlas:

„To jsi ty?!“

„Čekáš někoho jiného!?“ nahlédla do koupelny, připravená hned zase vycouvat. Lukáš pustil znovu vodu. Proud mu smýval ostrůvky šamponu z vlasů i z ramen.

„Co tu děláš?“

„A co ty?“ odpověděla otázkou.

„Chladím se!“ přitáhl si ji nepřipravenou mokrýma rukama k sobě.

„Podívej se, jak vypadám! Zničil jsi mi účes,“ jihla a pobaveně sledovala, jak zápasí s jejími mokrými svršky, aniž by mu vyšla, byť půl kroku, na pomoc. Vlažná voda odplavila podezření spolu se šamponovou pěnou odpadovou mřížkou.

Prvotní rozladění a podezřívavost se změnila v blaženost, závrať a uvolnění. Opírala se mokrou, rozcuchanou hlavou o Lukášovu hruď a nechávala doznívat nečekaný zážitek v rozházených polštářích. Ležel se zavřenýma očima a pravidelně oddychoval. Začínal usínat, ale nebylo mu to dopřáno. Renata zvolna sunula ruku po jeho stehně k jednoznačnému cíli. Zareagoval tak, jak očekávala. Vypadalo to na „četbu“ na pokračování, ale další kapitolu přerušil nepatřičný zvuk. Někdo odemykal domovní dveře!

Lukáš chtěl vyskočit z postele, ale zabránila mu v tom stiskem a lehkým syknutím. Hlava mu klesla zpátky na polštář. Vzápětí vběhla do ložnice vichřice. Měla tvář neteře Kláry a ohlašoval ji zvonivý smích a hlas:

„Viděla jsem před domem tvoje auto, to je fajn, že jsi doma! Stýskalo se mi, králíčku!“

Úlek byl všeobecný.

Což takhle svatba, Blaženko!

„Co si Vojta beze mě doma počne. Vždyť on pomalu ani neví, kde najde hrnek na kafe, natož, jak si ho má uvařit,“ lamentovala korpulentní paní v modrobílé kytičkované noční košili. Kolikrát už jsem podobná slova slyšela! Preventivně jsem svého muže už dávno zapojila do všech domácích prací, aby to měl snazší, kdybych se někdy taky ocitla na nemocničním lůžku,!

„Jen se neboj, on si poradí.“ Snažila jsem se uklidňovat každou pacientku, ale tentokrát to bylo jiné. Mluvila jsem s dlouholetou kamarádkou mé mámy. Kdysi dávno jsem ji oslovovala teto, až později jsem jí začala říkat jménem a pochopitelně jsem znala i Vojtu. Nebyl to její manžel, i když spolu měli dvě děti a hezkou řádku vnoučat.

„Neboj se o něj, Blaženko, za ta dlouhá léta od tebe určitě něco pochytil. Jak dlouho už jste vlastně spolu?“ odváděla jsem její pozornost od bolestivých úkonů.

„Na podzim to bude padesát let.“
„To je pořádný ranec společných dní! A proč jste se vlastně nikdy nevzali?“

V úterý ji k nám na internu přivezli s embolií. Ošetřovala jsem její nohu s ucpanou cévou.

„Chodili jsme spolu hned od prvního ročníku průmyslovky. Teda na průmce jsem byla já, on končil pedagogickou fakultu, když jsme se poznali! A co čert nechtěl, šel učit k nám na školu češtinu a občanku. To už jsem byla o ročník výš. V naší třídě naštěstí neučil, ale i tak by to byl děsný průšvih, kdyby o nás něco prosáklo ven! Nebylo to vůbec lehké utajit.

Nejsem na to pyšná, ale otěhotněla jsem ve třetím ročníku. Domluvili jsme se, že se svatbou počkáme, až dokončím školu. Jméno otce jsem tajila. Věděli to jen naši. Neprozradili to, ale odpustit mi nedokázali. S mým rozhodnutím srozuměni nebyli. Nemohla jsem jim vysvětlit, že pokud chci dostudovat a Vojtu nemají vyrazit z práce hned na začátku kantorské kariery, musí to takhle zůstat. Táta tvrdil, že každý má být za své skutky zodpovědný a měl by se k nim umět postavit čelem. Proto se s Vojtou nikdy docela nesmířil. Považoval ho za slabocha, který uhýbá před zodpovědností. Ale ono to tak vůbec nebylo. Vojta by se k našemu vztahu rád hlásil, ale i jemu bylo jasné, že bychom si tím nepomohli, právě naopak. Přesto mi se Zuzankou pomáhali, abych dostudovala.“

„Je obdivuhodné, že jsi to dokázala. To jistě nebyla žádná legrace!“ snažila jsem se poznat konečně celou Blaženčinu story.

„No to si piš, že ne. Po maturitě jsme konečně spolu začali žít. Vojta si našel práci v „opičích“ horách. Řeknu ti, nijak pohodlný život tam lidi nemají ani teď, natož tenkrát. Copak my, my jsme bydleli přímo ve škole a za symbolickou cenu. Dělala jsem školnici a uklizečku v jednom, v zimě i topičku, ale aspoň jsem nepotřebovala shánět jesle a pak školku.

Vojta neměl žádný extrovní plat. Pořád byl jen začínající učitel. A já jsem za školnictví se vším všudy měla sotva pár korun, ale svou výhodu to nesporně mělo. Přestali jsme být závislí na našich. Mizivé úspory, které jsme měli, nenasytně spolkla naše první vlastní domácnost za pár kousků nábytku, pračku a ledničku a vydělané peníze taktak stačily na živobytí, proto jsme se rozhodli svatbu ještě na čas odložit. Tehdy se mnou naši přestali mluvit úplně. Vyčetli mi, že jsem nevděčná dcera, která jim připravila těžké stáří, protože prý pořád poslouchají narážky sousedů na mé svobodné mateřství. A to ještě, chudáci, netušili, že za pár měsíců dvojnásobné!

Po narození Michala mě sice vzali zase na milost. Přece jen byli zvědavi na vnuka, ale naše sporadické společné chvíle připomínaly obehranou desku: Kdy bude svatba? Nic jiného je nezajímalo. Neptali se, jak žijeme, jak se nám daří, chtěli jen zpátky „své dobré jméno“! Tím spíš jsem na slovo svatba začínala mít alergii. Na jednu stranu jsem je chápala, ale na druhou mi tím šli hrozně na nervy.“

„Docela ti rozumím, Blaženko, taky by mi to vadilo, kdyby se mi máma takhle montovala do života,“ přikyvovala jsem. „A jak to s vámi bylo dál?“

„Přišla doba normalizace. Vojta se netajil svým protirežimovým postojem, a to ho stálo i to pofiderní místo učitele v podhorské jednotřídce. Vyhodili ho a tím pádem jsme přišli i o byt. Naštěstí se nad námi slitoval jeden z místních starousedlíků a pronajal nám ve svém stavení takzvaný výměnek – pokoj s kuchyňkou, bez koupelny. Smýšlel stejně, jen si to nechával pro sebe.

Protloukali jsme se, jak se dalo! Chodila jsem pomáhat na pole, šila jsem doma chňapky a obšívala utěrky pro fabriku z nedalekého města. Vojta se marně snažil najít si stálé zaměstnání. Víš, jak to tenkrát chodilo? Nepracovals, tak jsi byl příživník a na to byly paragrafy! Politicky nespolehliví hledali jakoukoli práci těžce. Vojta někdy o nic nezavadil měsíc, dva, takže si pro něj vždycky přišli a hned měli důvod, aby ho zavřeli.

Za této situace byla svatba to poslední, co by nám prospělo! Kupodivu, tohle uznali i naši. Ale netajili se názorem, že bych měla od Vojty odejít, najít si někoho lepšího a vdát se. Víš, jak mě to bolelo? Jak si mohli myslet, že bych ho vyměnila za pohodlí a papír z radnice! Moji vlastní rodiče! Nikdy jsem nepochopila, že pro ně bylo veřejné mínění důležitější než štěstí vlastního dítěte.“

„To máš těžké, Blaženko, dřív to tak prostě chodilo, vždyť to přece víš. Svobodná matka byla odsuzována a ostouzena. Dnes je to všem jedno, ale tenkrát…! Určitě to lidi dali párkrát pocítit i přímo tobě.“

„To víš, že jo! Mockrát, ale naučila jsem se, jak se s tím vypořádat. Děti vyrostly, doba se změnila. Vojta se vrátil ke své práci. Neučil, ale vrátil se do oboru. Pracoval v pedagogickém nakladatelství a byl tam moc spokojený. Stejně se celý život motal kolem knížek, vůbec mě to neudivilo.

Ani by nám už nepřišlo, že nejsme sezdaní, kdyby nebylo různých zákonů a předpisů, které nám ztrpčovaly život. Naši umřeli, aniž by se mé svatby dočkali! Někdy si říkám, že jsem jim ublížila, ale bylo to vzájemné. Oni mně svým postojem taky!  Ale to víš, byli to rodiče, dávno jsem jim odpustila. Vzala jsem si z toho ponaučení. Svým dětem do jejich vztahů nemluvím, ani jim neříkám, co si o tom myslím. Jsou to jejich životy, ať s nimi naloží, jak uznají za vhodné!“

„To je moudré, Blaženko! Tak, jsme hotovy. Nesmíš chodit, ale to ty jistě víš. Jsem tu dnes až do sedmi, ještě za tebou zaskočím, než půjdu domů“ sbírala jsem své pomůcky k převazu.

„Maruško, co myslíš, jak dlouho tu budu muset  zůstat?“

„To nevím. Až to lékaři uznají za vhodné, pustí tě domů, neboj se! Aspoň si tady odpočineš, nemáš kam spěchat,“ snažila jsem se ji uklidnit. Myslela jsem si, že se pořád ještě obává, jak si Vojta sám poradí, ale překvapila mě:

„Doufám, že do neděle budu zpátky doma. Pozvali jsme totiž na oběd obě děti s rodinami a chceme je něčím překvapit. Rozhodli jsme se, že si dáme dárek k tomu našemu padesátiletému výročí: vezmeme se. Za dva týdny budeme mít svatbu!

Já vím, já vím… je to praštěné, takhle na stará kolena, ale víš, už máme svá léta a já jsem si najednou uvědomila, že nechci umřít svobodná. Vojta to cítí stejně. Jen nevím, jestli nebudeme lidem pro smích?!“

„Ale Blaženko, že to říkáš zrovna ty! Copak ti na tom někdy záleželo? Vždycky ses řídila tím, cos považovala za správné. Bez ohledu na lidi. A tohle je to nejlepší, co pro sebe můžete udělat!“ odešla jsem z pokoje s úsměvem. Musím to povědět mámě, bude mít radost.

 

V neděli jsem přebírala od kolegyně službu:

„V noci jsme měli exitus. Ta tvoje známá na trojce, další atak embolie…“

Není nad to, mít starostlivou sousedku!

„Další, prosím! Připravte si kartičky pojišťovny ,… Pojďte dál, paní Martínková, pan doktor se na vás podívá.“ Sestra mechanicky odříkávala své naučené fráze a myslela na to, že jí doma čeká velký úklid po malířích a bude to muset zvládnout sama. Manžel odjel na několikadenní služební cestu na Slovensko.

„Je to zvláštní, že mu ty služebky vždycky vycházejí na nejnepříhodnější dobu. Kdykoli ho doma potřebuji, má neodkladné pracovní povinnosti na druhém konci světa, nebo aspoň republiky,“ běželo jí hlavou a přitom uvažovala, jestli udělala dobře, že nechala předsíň vymalovat na zeleno. Jestli to už beztak tmavému prostoru ještě neubralo světla.

„Ale co, kde nic není, nemůže být hůř.  Až tam elektrikář zabuduje bodovky do sníženého stropu, prosvětlí se to! A béžová dlažba taky tmy ubere,“ zabývala se v myšlenkách svými starostmi a přitom zručně hledala skrytou žílu na ruce pacientky, vypisovala štítky do laboratoře a prováděla rutinní úkony kolem EKG.

„…a už jsem ji neviděla tři dny. Jestli ona není nemocná!“

Paní Martínková sdělovala poznatky ze svého bydliště lékařovým zádům. Vypisoval do počítače nález a medikaci a poslouchal jen na půl ucha. I on měl v hlavě své starosti, i když se na vysoké škole naučil, v případě potřeby, je od sebe oddělit. Tentokrát to nebylo tak snadné! Odešla od něj manželka. Prý se s ním nudí! Je prý suchar a ona má o životě jinou představu. Včera večer se sešel s přítelem na obvyklou partii šachu, ale vůbec se nemohl soustředit:

„Koukal jsem na ni pěkně vyjeveně! Já že jsem suchar? Jak to mohla říct! Do nedávna si lebedila, jaký vedeme pestrý život. Doslova tak to říkala do telefonu nějaké své bývalé spolužačce, která ji zvala na abiturientský sraz. Ale to prý byla milosrdná lež, aby ji ta dotyčná nelitovala,“ vyprávěl mu místo hraní.

„…a je tam ticho.“

Sestřička už sama sebe ubezpečila, že její zásah předsíni prospěl a zbývá jen dořešit umytí oken a nábytku, přemístění skříni zpět na svá místa, vyleštění skel….

„Kruci, ten můj chlap mi pěkně pije krev. Přece to nebudu tahat sama. Počkám s tím do zítřka, než se vrátí ze Slovenska. Ať z toho taky něco má, holomek,“ nadávala v duchu na svého manžela.

„A dnes půjdu a koupím ten oranžový koberec, ať se třeba opupínkuje vztekem. Snad mu konečně dojde, že mu ty úhybné excesy pořád trpět nebudu,“ odložila sestra razítko a podala paní Martínkové recepty.

„Tak se zase za půl roku přijďte ukázat. Zatím je to v pořádku, jen berte pravidelně předepsané léky!“ I lékař měl naučený úsměv, s kterým vyprovázel pacienty z ordinace.

„Nechtěl byste se tam zajít podívat, pane doktore? Co když je opravdu nemocná a potřebuje pomoc!?“

Lékař zbystřil pozornost:

„Kdo?“

„No sousedka přece. Vždyť vám tu o ní celou dobu povídám,“ pacientka udiveně kroutila hlavou.

„Ale paní Martínková, třeba jen někam odjela a …“

„Ba ne,“ skočila sestřičce do řeči, „o tom bych určitě věděla. Bydlí tady teprve krátce, ale je taková přátelská. Určitě by se zmínila, že se někam chystá.“

„A zkusila jste na ni zazvonit?“

„Zkusila. A nic!“

Lékař se podíval na adresu paní Martínkové:

„Říkáte, že se přistěhovala nedávno? Sestři, zajedeme se tam podívat, pro jistotu. Pojďte, svezeme vás.“

Sestřička se tvářila nechápavě, ale vzala příruční brašnu, oznámila čekajícím pacientům, že lékař odjíždí k naléhavému případu a spěchala za ním k autu.

„Co to má znamenat, pane doktore? Máme plnou čekárnu a…“

Lékař jí tiše skočil do řeči, aby jeho informace nedolehla k uším staré paní na zadním sedadle:

„Na té adrese teď bydlí moje žena. Zřejmě jde o ni, co když má ta paní pravdu a něco se jí přihodilo. Chci mít jistotu, že je v pořádku!“

Vystoupily z výtahu právě ve chvíli, kdy se u bytu zmíněné sousedky zavíraly dveře.

„No vidíte, je doma!“  Sestřička se na paní Martínkovou usmála.

„Zazvoňte, ať ví, že jste o ní měla starost,“ navrhla maličko poťouchle.

Hezké černovlásce ve dveřích zmizel úsměv z tváře:

„Co se děje, co tady děláš…děláte?“

Z koupelny za jejími zády vyšel muž s ručníkem kolem pasu.  Usmívala se už jen paní Martínková.

Ten muž měl být touto dobou někde na Slovensku na služební cestě!

 

Velikonoční beránek

„…, a pak tam přidáš oříšky a rozinky, zaděláš hutnější těsto, necháš vykynout a je to! Bochánek není těžké vyválet, natřeš ho vajíčkem a posypeš mandlemi. Jo, a nezapomeň na vrchu křížem nakrojit.“ Jarka ještě chvíli poslouchala hlas v mobilu, popřála volající, ať se jí mazance povedou, zmáčkla červený telefonek na mobilu a odložila ho na stolek. Znovu zesílila ovladačem zvuk a snažila se dohnat zameškaný kus filmu. Nějak se jí to nedařilo! Myšlenky jí stále utíkaly do kanceláře mezi dnes už bývalé kolegyně. Před měsícem si sbalila pár svých posledních osobních věcí, rozloučila se, zamáčkla slzu a odkráčela do důchodu.

Vzpomínala, jak se každý rok o Velikonocích předháněly, která bude mít hezčího a chutnějšího beránka. V povelikonočním úterý probíhala ochutnávka a minivernisáž beránčích fotek. Pravidelně se účastnili i doktoři. Beránka nepekli, ale dali do placu kávu, aby prý pekařky nebyly škodné.

Letos bude Jarčin beránek chybět. Dělávala ho pokaždé z jiného těsta. Recepty zkoušela už od vánoc a pak si vybrala ten, který, zakamuflován v obyčejnou buchtu z plechu, sklidil u ostatních sestřiček největší úspěch. Sama většinou ani pořádně nevěděla, jak chutná. Sladkosti jí moc neříkaly. Byla spíš na maso, a přesto byla považována za expertku na pečení. Kolegyně se na ní často obracely a před Vánocemi by si byla mohla otvírat lukrativní poradnu pro celou polikliniku.

„Velikonoční beránčení“ jí bude scházet. (Kdo vlastně vymyslel ten název? Že by Vlasta, ta mívala takové nápady!) Určitě víc, než holkám její beránek. Najednou si uvědomila, že se jí po tváři kutálí zrádná, slaná kapka. Setřela ji hřbetem ruky, vypnula televizi a vytáhla z přihrádky pod linkou ohmatanou kuchařskou knihu, natlusto proloženou papírky s recepty. Byla už letitá a zvláštně voněla. Vanilkou, majoránkou a ještě jinou, neidentifikovatelnou vůní. Jarka si namlouvala, že tak voní kosatce. Rozum jí napovídal, že je to hloupost, ale ona si umanutě trvala na svém. Asi proto, že mezi Karlovarským koláčem z vepřové panenky a Gulášem paní nadlesní se pomalu rozpadal jeden jeho téměř průhledný, vybledlý a vylisovaný květ.

Pamatovala si naprosto přesně chvíli, kdy ho tam vložila, z obou stran podložený bílým, papírovým ubrouskem, aby jeho vysychající šťáva nepotřísnila stránky nové knihy. Kuchařku dostala k svatbě od babičky a z kosatců Jindrovi v zahradnictví uvázali kytici, kterou jí předal, než ruku v ruce vykročili před tvář oddávajícího. Jeden květ zdobil klopu jeho saka a právě ten byl původcem té vůně-nevůně, kterou cítila jen ona.

Kniha ji provázela všemi jejími kuchyněmi. Ta první byla spíš jen koutem v Jindřichově garsonce. Tam ji s respektem každou neděli otvírala, aby manželovi v remosce upekla něco dobrého k odpolednímu čaji. Trouba byla příliš velká pro tak malý prostor.

Uložena v igelitovém sáčku, aby se z ní nevysypaly první vložené papírky s ručně napsanými, vyzkoušenými recepty od kamarádek, o kterých sama sobě přesvědčivě, ovšem zbytečně, tvrdila, že je co nejdřív přepíše do připraveného sešitu, se s nimi stěhovala do třípokojového bytu na sídlišti s krásnou, moderní kuchyní. Tehdy odstranila oba ubrousky, potřísněné vysychajícím květem a určila pro ni stálé místo v poličce nad ledničkou. Čas na ní zanechal nesmazatelné, občas i umaštěné stopy, a i když časem dostala pár sousedek, honosících se také názvem Kuchařská kniha, žádná už nedosáhla její obliby.

A teď tedy už řadu let přebývá v otevřené skříňce pod linkou v maličké kuchyňce, kde je místa sotva pro otočení a kam byla přemístěna před lety po Jindřichově smrti. Už nebyla tak často brána do rukou a neasistovala při vaření a pečení, jako dřív. Proč taky?

Přes týden nebyl čas, ani potřeba. Jarka obědvala, jako všichni, většinou v kantýně a o víkendech se odbývala jednoduchou stravou. Nebavilo ji vařit si jen sama pro sebe a péct nebylo komu. Škoda, že neměli děti! Dnes by se jistě u ní občas objevila vnoučata a všechno by bylo úplně jinak.

Otevřela svůj poklad mezi knihami a dala se do studování receptů, které ještě nevyzkoušela. Jeden si vybrala a pustila se do práce. Běloučký beránek s červenou mašlí se usadil na stolku a strávil tam celé Velikonoce. Byl jejich jedinou připomínkou v jejím malém bytě. Od té doby, co jí Jindru vzala ta s kosou, žádné svátky neslavila.

V úterý ráno dala beránka do krabice, tu uložila do tašky a vyšla z domu. Vydala se známou cestou, ošlapanou jejími botami po mnoho let. Šla pomalu. Stále vyšší číslice naskakující na hodinkách už ji nepopoháněly.

Kousek před vchodem polikliniky, který ji po dlouhá léta, podoben obrovské nenasytné tlamě šelmy, po ránu polykal, aby ji odpoledne zase vyplivl, odbočila do parku. Kolik času už v něm strávila! Kdysi dávno do něj chodívali s Jindrou na podvečerní procházky. Postupně zjistila, že mu nedělá dobře pohled na dětské kočárky. Moc si přál syna, ale lékařský verdikt jeho přání navždy přesunul do kolonky nesplněná. Na čas tedy směrovala cíleně kroky jinými místy, aby se netrápil pohledem na šťastnější páry, venčící v parku to, co oni dva neměli a mít nebudou – své děti.

Později se tam vrátila. Sedávala na odlehlé lavičce pod letitým kaštanem. Kromě krátké doby, kdy jeho padající plody přilákaly sběrače, přišel tam málokdo. Mohla se nerušeně vyplakat ze svého smutku po Jindrovi. A teď tam bude chodit zahánět nudu!

Došla ke své lavičce a posadila se. Teplé jarní sluníčko hřálo prsty, kterými zvolna drobila beránka. Trvalo jí to dlouho! První sladké drobečky vrabci snídali a poslední jim servírovala málem až k obědu. Rozvázala sladce ulepenou mašli, pečlivě ji složila a schovala do kapsy. Krabici roztrhala a zbytky lepenky vsunula do nejbližšího odpadkového koše.

Náhle pocítila děsivou hloubku prázdnoty. Vnitřním zrakem zahlédla poměrně ostré kontury pouště, o které s naprostou určitostí věděla, že sahá až k poslednímu dni jejího života.

 

V hlavní roli trolejbus

Dveře za ní při zavírání zašuměly a Pavlína si uvědomila, že je to definitivní. Trolejbus začal odpočítávat první metry cesty na konečnou. Posadila se na jednu z mála volných sedaček a ponořila se do neveselých myšlenek.

Ještě dnes ráno váhala. Byla ochotna to odpískat, nikam nejít, odpustit a zkusit jet druhé kolo, ale slabá vůně Miss Dior smíšená s manželovým Old spice, stoupající z košile pohozené na opěradle křesla, utnula její smířlivé nápady.

„Lump jeden! Kdyby to aspoň skrýval, jako každý normální chlap, ale to on ne! Za každou cenu musí být pan Pravdomluvný! Copak je to normální, říct jen tak při večeři mezi řízkem a pivem, že má milenku a nehodlá se jí vzdát, protože je mladší, má pevnější zadek a větší prsa. Ale mě prý si nechá, protože mě přes to všechno má pořád ještě docela rád!

Přes co všechno? Přes roky dřiny při opečovávání baráku, aniž by se namáhal hnout prstem?! Přes večery, kdy mi řešení zásadních otázek přežití místního fotbalového klubu orní Dolní ve druhé diviziHooKolenovrty ve druhé divizi, a tím pádem jeho věčně ohroženého setrvání na pozici vrchního bafuňáře, odpočítávalo osamělé hodiny v nanicovatém manželství?“

Vůbec si neuvědomila, že své neveselé myšlenky formuje do polohlasitého vyprávění. Paní na vedlejší sedačce s účastí mlčela.

„Vlastní pohodlíčko mu bylo nade vše! Bojovala jsem s ním dlouho o mateřství:

To se chceš dobrovolně nechat uvázat k harantovi jak pes k boudě? Klohnit kašičky a přebalovat podělaný plíny? Se mnou teda nepočítej! Do toho mě neuvrtáš, rozčiloval se pokaždé, když jsem se dožadovala naplnění přirozené ženské touhy. Nakonec podlehl. Dítě jsem ale dostala jako milodar a peprně mi to okořenil:

Já ti ho teda udělám, ale nehodlám hlídat, žádné nedělní procházky do zoo, ani trapnosti třídních schůzek! Chceš to, tak se starej, jak umíš. Já o žádného spratka nestojím! No, ale když bez toho nemůžeš být, jdem na to!

Finančně jsme nestrádaly, ani Sylva, ani já. Koupil jí drahé kolo i lyže, platil kroužky, ale nepamatuji se, že by jí někdy přečetl pohádku, nebo ji vzal do města do kina. Dodržoval striktně, co slíbil – neangažoval se! Ještě štěstí, že máma bydlela blízko. Pohlídala ji, kdykoli jsem potřebovala. Ale navenek se snažil, aby působil dojmem starostlivého a milujícího tatínka. Před lidmi jí oslovoval Sylvinko, Sylvuško, sluníčko moje, doma na ni volal ty, pocem!

Byla jsem ráda, že aspoň ženské nechává na pokoji. A tu to máme!  Zrovna, když jsem se začala obávat, že nepravidelnost v pravidelnosti signalizuje nástup příznaků přechodu, přišel s tím svým přiznáním. To ženskou vážně povzbudí!“

Paní ji konejšivě pohladila po ruce. Pavlína jakoby to ani nevnímala, pokračovala

„Zvedl se mi žaludek. Myslela jsem si, že z něho, ale opakovalo se to každé ráno znovu, a to už mi svítalo, že žádný přechod se ještě konat nebude! Určité náznaky tu sice už jsou, že k němu mílovými kroky spěchám a lepší už to nebude, ale myslím, že takových deset – patnáct let mám ještě k dobru! Zrcadlo mi sice s potěšením, zvlášť po ránu, předvádí vrásky kolem rtů a očí, ale namlouvám si, že jsou od smíchu. Vím, jak je to naivní, vždyť s tím mým sucharem jsem se toho moc nenasmála!“

Zapřemýšlela jsem, kdy to bylo naposledy, ale nevzpomněla jsem si.

„Ano, kamarádky mi ho závidí. Prý mám báječného, společenského muže, baviče a skvělého vypravěče fórů. No, mně je tedy nevypráví! A do společnosti mě s sebou taky moc nebere. A mě to už ani neláká!  Stejně ho celý večer prakticky nevidím. Pořád někde řeší veledůležité otazníky života vesnice a ještě častěji turnajové tabulky, přestupy hráčů a podobné světodějné události, vše za provádění vydatné očisty organismu alkoholem. Že sedím sama u stolu jak hořká huba, jak říkávala naše babička, zatímco ostatní tancují, je mu naprosto jedno. Sotva ale vidí něčí osamocenou manželku, spěchá ji bavit a za chvíli se s ní vlní na parketu.

Nemá smysl s ním o tom diskutovat. Stejně si vždycky vede svou:

O co ti jde, to je společenská nutnost, jednou jsem tu starostou, musím se starat! O všechno, i o to, aby se lidi na zábavě bavili.

Panebože, jak on je pyšný na ty svoje rádoby vtipné bonmoty…“

Řeč jí přetrhlo zaskřípění brzd, prudké zastavení, výkřiky a vzápětí sténání a pláč. Hodilo ji to dopředu. Bolestivě se uhodila do ruky. Přes úlek a okamžitou paniku v hlavě si s údivem uvědomila, že si instinktivně chránila břicho. Přesto, že jela, kam jela, a samovolný potrat v důsledku úderu by byl jen jinou alternativou.

Její sousedka a posluchačka krvácela z nosu. Ve chvíli srážky (protože to, co se právě odehrálo, byla čelní srážka trolejbusu se špatně odbočující dodávkou), se skláněla pro deštník, který jí sjel z klína pod sedadlo. Naštěstí to odnesla „jen“ přeraženým nosem o madlo před sebou. Mohla si taky zlomit vaz!

Vedle v uličce leželi a sténali lidé, kteří v plném trolejbusu za jízdy stáli. A bylo jich dost! Všude byla spousta krve. Cítila, jak se jí začíná točit hlava a že ztrácí vědomí. Poslední její myšlenka byla, že nechce a nesmí umřít. Nemůže tu Sylvu nechat samotnou!

Nevěděla, jak dlouho byla v bezvědomí, ale probrala se, když už tam byly sanitky i policie. Obrýlený, šedovlasý lékař ji držel za zápěstí a popleskával po tváři:

„Jak se cítíte, bolí vás něco?“ jeho hlas k ní připlouval z dálky, ale pomalu zase začínala reálně vnímat svět kolem sebe:

„Jsem těhotná.“ Divila se, proč mu to proboha říká, vždy se toho právě jede zbavit!

Okamžitě kolem ní nastal rozruch. Najednou se tam objevili dva muži s nosítky a zručně ji na ně ukládali. Snažila se je přesvědčit, že může jít sama, že jsou tu jiní, potřebnější, ale nevěnovali jejím námitkám pozornost. Lékař kontroloval, jak na tom jsem, jestli nekrvácí. Chytla ho za ruku:
„Prosím vás, dejte vědět …“

„Manžela uvědomí sestra z nemocnice, my tady na to nemáme čas, nezlobte se!“

Najednou se styděla přiznat, že chtěla, aby ji omluvil v nemocnici na příjmu za zdržení. Sanitka s houkáním překonávala křižovatku za křižovatkou a za chvíli už brzdila před gynekologickou klinikou. Napadlo ji, že to stihne. Ale chce to vůbec ještě udělat!

 

Pavlínin manžel nechtěl ani slyšet o dítěti, ale ani o rozvodu:

„To by, děvenko, nešlo! Já jsem tady starosta a jako takový musím být lidem vzorem! Rozvod nepřichází v úvahu, co by tomu řekli? A pokud jde o to děcko, sjednáš si nový termín a pošupeš. Dalšího haranta v baráku nechci!“

Naštěstí mu dal pěkně natvrdo kamarád:

„Lidi si už dávno šuškají, že se Pavlíně diví, proč to už dávno neudělala. I vrabci na střeše si cvrlikají, jaký jsi snob a sobec! Co s tebou má ta holka za život? A jestli si myslíš, že o tý tvý mladý buchtě, co se s ní taháš, nikdo neví, tak jsi slepej nebo blbej!“

Pavlína se s dcerkou odstěhovala do města a dotáhla rozvod do zdárného konce. Na nové poměry v panelákovém bytě s malým Vašíčkem si obě rychle a snadno zvykly. Jen jí dalo dost práce vypátrat doktora ze záchranky, kterému vděčila za jeho život. Chtěla se dozvědět jeho jméno, aby mohla synka pokřtít po něm. A především mu chtěla poděkovat. Za něj i za sebe!

Procházela se s kočárkem kolem nemocnice a čekala, až doktorovi ze záchranky skončí směna a půjde z práce domů:

„Vašíčku, podívej se, kdo je tam!“ Vašík se směje a o překot mává:

„Tata, tata…“

Všimla si, že má Vašek nějak zamlžené brýle, když došel až k nim a zvedl chlapečka k sobě do náruče…

Rozhodnutí těžší než svět

Trolejbus se líně vlekl zachmuřeným ránem. Iška seděla u okna a i když se dívala ven a náhodný pozorovatel by si mohl myslet, že zaujatě sleduje ruch ulice, opak byl pravdou. Za očima měla jen prázdnotu. Stejnou, jako ve svém nitru. Stejnou už od nedělního večera, kdy se konečně rozhodla, jak naloží s nechtěným dárkem. Robin jí ho „věnoval“ nedlouho předtím, než ho definitivně vyprovodila přes práh s náručí nevyžehlených košil, ponožek a trenýrek.

Sbírala je ze sušáku a skládala na úhlednou hromádku doprostřed černobílé palestiny, zatímco poslouchala jeho kajícné přiznání, že mu je její náruč málo. Prý je to chorobného rázu, tu druhou nemiluje, jen ji používá, stejně, jako hřeben nebo holicí strojek. Na lásku má prý ji, Išku. Na placení alimentů dosud stále ještě manželku a jednu expřítelkyni. K oběma občas dochází, prý za dětmi. Když už byl v tom přiznávání, vzal to jedním vrzem: obě si s ním prý rády nostalgicky zavzpomínají na lepší časy ve vodorovné poloze! Ale on za to nemůže, to ony ho chtějí a on je jen muž!

„Ukaž mi chlapa, který by nepodlehl!“

Ale miluje prý jen ji a prosí za odpuštění! Srdceryvná scéna jak z druhořadého filmu, s druhořadým hercem!

Svázala konce šátku k sobě a pořádně je utáhla, jako by škrtila poslední zbytek důvěry. Balíček mu vtiskla do náruče a šla otočit klíčem. Otevřela dveře, aby jimi mohl projít ven. Nechtělo se mu, ale neměl na vybranou. Celou noc ji bombardoval jednou esemeskou za druhou. Nechal toho až ráno.

Za pár dní odjel na dovolenou do Itálie a její místo v autobusu zůstalo prázdné. Jen tam! Na zpáteční cestě na něm seděla celkem pohledná blondýnka. Za vydatné pomoci své mámy si na stejném zájezdu dopřála krátký oddech, aby zvládla další dávku péče o tři malé děti. Jejich táta jí je tu beze slova zanechal, když překotně opouštěl tento svět mezi pomačkanými plechy rodinné škodovky.

Robin hned po návratu Išce zavolal a pozval ji na kávu s tím, že chce slušně a na úrovni ukončit jejich vztah. A omluvit se! Váhala, neměla chuť znovu jitřit zacelující se ránu, ale nakonec masochisticky nabídku přijala. Alespoň mu vrátí pár drobností, které u ní po něm zbyly. Předpokládala, že bude škemrat o druhou šanci, ale věděla naprosto jistě, že ho zpět nepřijme.

Na schůzku vyrazila v plné parádě. Nemínila se mu předvést zničená, ale vyrovnaná a nad věcí. Připravila se na nezávaznou konverzaci a možná trochu letmého zavzpomínání. Důkladně se připravila odrazit v zárodku jakoukoli snahu o návrat.  Nebylo ovšem třeba. Nekonala se!

Přišel do bistra opálený a usměvavý. Ve světlých kraťasech a bílém tričku mu to slušelo, až se jí podlamovala kolena. V duchu si říkala, že odmítnutí bude těžké. Rozpovídal se o úžasné dovolené a o mladé paní, která mu ji zpříjemnila:

„Představ si, že má tři děti a skoro to na ní není vidět! Trochu jí padá zadeček, s tím tvým se srovnat nedá,“ snažil se Išce zřejmě zalichotit, „a taky by měla být trochu sebekritičtější a nosit plavky v celku. Má strije na bříšku, ale jinak je to ďáblík, pořádně jsme si to spolu užili!“

Přestala ho poslouchat. V rychlosti vypila ještě horké preso, aby mohla co nejdřív vypadnout. Položila na stůl jeho věci, pár mincí za kávu a zvedla se k odchodu. Mezi dveřmi se letmo otočila. Díval se za ní a z očí mu sálalo zadostiučinění. Tenhle člověk že ji miloval, jak by mohl? Umí to vůbec!?

Korálky dnů se navlékaly na šňůrku června a pořád nic! Zoufale listovala kalendářem nazpátek: jeden týden, dva, tři, čtyři, pět, šest! Ať počítala, jak počítala, už to tu dávno mělo být! Na její dny byl vždycky spoleh! Cestou z práce se zastavila pro gravitest, ale ráno nenašla odvahu.

„Až zítra!“ říkala si, když ukládala krabičku do šuplíku.

Dvě čárky jednoznačně změnily barvu, nebylo pochyb! Kolikrát Robin vyslovil přání pořídit si s ní potomka. Po rozchodu si uvědomovala, jak je ráda, že k tomu nedošlo, a teď tohle nadělení! Ve skrytu duše si přála holčičku. Její dva kluci tak rychle vyrostli! Někdy měla pocit, že se pro ně stala jen bezednou pokladničkou, z které se sypou peníze na jejich potřeby, aniž by do ní cokoli vkládali. S dcerou by to bylo jiné! Ale přála si ji i s milujícím tatínkem.

Přesto váhala. Vůbec netušila, co má udělat. V hlavě jí vířil chaos protichůdných myšlenek. Nedokázala to klubko jednoznačně rozplést a uchopit za správnou nitku. Dala si na rozhodnutí sama sobě lhůtu tří dnů. V neděli večer musí vědět, co udělá! Napsala Robinovi stručnou zprávu. Konec konců, byl u toho, měl právo to vědět! Reagoval, ale jinak, než si Iška představovala. Vlažně. Naznačil, že je připravený nést veškerou odpovědnost i náklady. Ani slovíčko navíc! Přidala tedy tuto informaci k chaosu v hlavě. Zavřela se doma, nikam nešla, s nikým nemluvila, přemýšlela. V určenou chvíli byla rozhodnuta a hned ráno se objednala na zákrok.

A tak ji teď veze trolejbus tam, kde zhasne drobný plamínek, z kterého mohl povstat hřejivý ohníček. Riziko, že by na to sama nestačila, je příliš velké, než aby ho byla ochotna podstoupit. Včera za ní Robinem přišel. Už netančil bujarý taneček vítězství. Naopak, tvářil se schlíple a prosil. Nechtěla to poslouchat, ale on se nevzdával. Přemlouval ji, znovu a znovu, sliboval hory, doly, ale neuvěřila mu. Už ne! Možná,  kdyby se byla v tom bistru neotočila. Nebo kdyby si to nenechával až na poslední chvíli.

Od časného rána jí pípala jedna sms za druhou. Robinův poslední pokus. Ale o co se to vlastně snaží! K sakru, proč jí to dělá ještě těžší!

„A proč už jsem ten telefon dávno nevypnula,“ pomyslela si a četla zprávu, která právě zapípala:

„Iško, nedělej to! Irena má taky tři děti, ke všemu všechny malé a zvládá to! Vzkazuje ti, že …“ Dál nečetla, vymazala záznam a mobil umlčela. Robin nezklamal. Dál si jel ve svých zaběhnutých kolejích. Kázal vodu a pil víno s tou s povislým zadkem a strijemi. Jakpak by chtěl zvládat péči o tak rozsáhlý harém, plný dětí k tomu!

Šla pátá na řadu. Seděla schoulená v pohodlném křesílku, ponořená do svého neutěšeného nitra, kde se mísil strach se smutkem, mezi dvanácti dalšími čekatelkami na výkon.  Ta, kterou vzali nejdřív, byla mezi nimi jediná, která toužila po tom, čeho se ostatní chystaly vzdát. Podstupovala další z nepříjemných zákroků, které jí měly ve výsledku pomoct naplnit už dlouho prázdnou kolébku.

Iška vedle ní procitla z hlubokého nevědomí narkózy rovnou do přívalu slz. Ani sama přesně nedokázala určit, proč vlastně pláče. Bylo to přece její rozhodnutí, výsledek důkladného zvažování všech pro a proti! I vztah s Robinem měla už pro sebe uzavřený, jako další nepodařenou kapitolu ve své knize života. Nikde v sobě nenašla klávesu, kterou by ho vymazala z databáze vzpomínek, ale už ji aspoň nebodaly do srdce.

„Proč pláčete, bolí vás něco?“ Starost v hlase sousedky Išku vhodila rovnýma nohama do reality.

„Ne, myslím, že ne… Asi jen … Ale to nic, to přejde! Promiňte, já…“ proud slz zesílil. Iška se je snažila zastavit, ale nedařilo se to. Mladá paní natáhla ruku přes uličku a pohladila ji po paži. Dál nedosáhla. Ležela na zádech s podloženýma nohama a nesměla se moc hýbat.

„Vyplačte se a bude to dobré, uvidíte. Už jsem to párkrát viděla. Jsem tady už po čtvrté,“ snažila se o uklidňující tón. Iška si uvědomila, že ačkoli stojí na opačném břehu se svou snahou o dítě, přesto je v ní tolik účasti. Očekávala by, že dá najevo nesouhlas s tím, co tady všechny ty ženy podstoupily. Vždyť ona by tak ráda byla na jejich místě a ony se dobrovolně vzdávají pokladů z nejcennějších.

„Vy se asi na nás zlobíte, viďte?“ Iška použila množné číslo, aby se nemusela ptát na sebe. Nešlo jí to přes rty. Před tou paní se cítila jako zločinec. Ale co ona ví o okolnostech? Byla si jistá správností svého rozhodnutí  a přesto měla nutkání se ospravedlnit:

„Otec selhal a já už dvě děti mám. Jsou to už velcí kluci a mají i velkou spotřebu. Všeho!  A já mám mizerný plat řadové úřednice. Neuživila bych je, kdyby mi špatně platil. Už teď mám potíže s výživným od exmanžela, nezvládla bych to.“ Nová slaná sprška smývala klid z Iščiných tváří.

„Neomlouvejte se, já vás nesoudím! Každá pro to máte svůj důvod. Necítím k žádné z vás zášť. To spíš k osudu. Rozdává plnými hrstmi tam, kde není žádán a pro mě nemá! Snažíme se o početí pět let, stále marně. Podstoupila jsem už kdejaké vyšetření, oba jsme prý v pořádku a pořád nic. Dnes asi zhasne jedna z posledních nadějí.“ Mladé paní se do pohledu vkrádalo vlhko.

„Nezhasne! Neumím si to vysvětlit, ještě nikdy se mi to nikdy nestalo, ale já vím na sto procent, že do roka se potkáme a vy si povezete v kočárku své vytoužené miminko. Jen pro to musíte něco obětovat. Neptejte se mě, jak to vím, nedokážu vám odpovědět. Prostě to cítím!“

Iška ve tváři celá hořela. Nechápala, co to povídá, kde to bere? Ale ano, cítila to! A taky naprosto přesně věděla, co pro to musí její sousedka udělat. Zvažovala, jestli má pokračovat a říct jí to. Věděla, že musí. Ta paní si zaslouží dostat jejím prostřednictvím svou šanci.

„Vy jste odtud,“ zeptala se nevinně.

„Jsem a nejsem!  Máme domek v Hradci. Manžel tam má dobře prosperující firmu, ale já pocházím odtud.  Mám tady pěkné místo, slušně vydělávám a mám naději i na postup. Nechci se toho jen tak vzdát. Takže dojíždím za mužem jen na víkendy!“

Iška si všimla, že neřekla domů.

„Možná je to ten důvod, proč se vám nedaří otěhotnět.“ Hledala slova, kterými by ženu přesvědčila, že dokud nebude s manželem sdílet domov, bude se její duše bránit přijmout odpovědnost za mateřství. Sama nechápala, jak na to přišla. Nikdy se ezoterickými záležitostmi nijak zvlášť nezabývala.

„Věřím vám. Netuším proč, ale věřím vám! Nechce se mi přijít o tak dobré místo, ale asi nebude vyhnutí. Víte, je to docela smutné. Večery trávím sama u televize nebo na chatu s manželem, místo abychom byli spolu a drželi se za ruce. To není žádný život, to je jen přežívání. A jestli to pomůže, jak slibujete, máte u mě, co si jen budete přát!“ Iška se uvolněně zasmála a zažertovala:

„Ale jděte, já za radu nic nechci. Ženicha mi nedodáte a ostatní si opatřím sama!“

Až cestou domů si uvědomila, že si nevyměnily ani telefonní číslo, dokonce ani neznají navzájem svá jména. Nějaký čas ještě na svou známou- neznámou intenzivně vzpomínala, později už jí jen občas napadlo, nakolik něla pravdu a jestli se už kulatí, ale časem vytěsnila vzpomínku na nepříjemný zákrok se vším všudy ze svých myšlenek.

Proto v první chvíli vůbec netušila, proč se na ni ta hezká černovláska s kočárkem tak přátelsky usmívá. Vždyť do ní před budovou úřadu málem vrazila, jak spěchala z práce domů.

„Dobrý den, čekám tu na vás. Přivezla jsem vám ukázat naší dcerušku!“ Išce se rozbřesklo a celá se rozzářila radostí. Nahlédla do kočárku na spící miminko. Trochu ji sice bodlo při vzpomínce, kde a jak se s maminkou seznámila, ale hned to zaplašila:

„Gratuluji, tak se vám to přece jen povedlo!“

„Povedlo a máte na tom velikou zásluhu! Poslechla jsem vás, dala jsem výpověď, i když přiznávám, s těžkým srdcem. Odstěhovala jsem se za manželem natrvalo a vyšlo to!“

Paní upravila neexistující záhyb na peřince. Povídala a povídala a nakonec požádala Išku o kmotrovství. Samozřejmě to ráda přijala, ale ještě něco jí vrtalo hlavou:

„Jak jste mě našla, ani jsme se tehdy nepředstavily?“

„Ale řekla jste mi tehdy, kde pracujete. Tak jsem to riskla a čekám tu na vás!“

„Jejda, a co byste dělala, kdybyste se mě z nějakých důvodů nedočkala?“

„ Zkusila bych to znovu, jsem tu na pár dní u maminky, to by v tom byl čert, abych si vás neuhlídala,“ mrkla na ni a pak si konečně řekly svá jména, aby prý to příště měly jednodušší.

Rodinná slavnost se konala ve velkém stylu. Sjeli se příbuzní z obou stran a Iška dojatě nesla holčičku na rukou ke křtu. I když malá měla v rodném listě zapsané jméno Andrea, maminka jí už pár dní tvrdošíjně říkala Oldřiška. Po kmotře! Však oni si na to ostatní taky brzo zvyknou!

Své jmenovkyni dala dárek do kolébky, jak se sluší, ale sama také nepřišla zkrátka.  Oluščina maminka jí tehdy slíbila, cokoli si bude přát. Má bratra a ten…

Iška si přece ze všeho nejvíc přála ženicha! Tak jsou teď švagrové!