Ledničková prasátka

Na ledničce se shromáždila magnetická vepřová společnost. Nepřátelí se s poličkovými, ani s nástěnkovými. Jsou pyšní na své magnety na zádech. Vystrnadili ze svého středu na dolní dvířka dokonce i prasátka z barev na sklo, která se k nim chtěla přidat a přilnout k dvířkům po jejich boku. Se zlou se ale potázala. Hnali je sviňským krokem, a to doslova, pěkně dolů.

„Na spodních dvířkách od mrazáku se můžete usadit, tam naší komunitu nijak neohrožujete! Nikdo si vás tam příliš všímat nebude, ale tady, mezi námi, nemáte co pohledávat. Vaše příliš lesklá a barevná ouška a rypáčky by mohly případně zastínit nás, magnetky, a to vám trpět nebudeme!“ vykřikovalo největší prasátko z šedého kamene, opatřené dokonce dvěma magnety, aby dokázaly unést jeho tíhu a velikost.

Stádečko dřevěných prasátek v přírodních odstínech přizvukovalo, protože i je skličovala obava z nenápadnosti. Pestrá směsice barevných prasátek se sice neobávala, že by zůstala nepovšimnuta, ale přidala se k ostatním už jen z pouhého vědomí, že v jednotě je síla! A taky proto, že zaslechla, jak si Bobík ze čtyřlístkových magnetek z jogurtů dokolečka šušká:

„Kdo není s námi, je proti nám!“ Asi to kdysi, v dobách svého zrodu, někde zaslechl a utkvělo mu to v jeho vepřovém mozečku.

Nevraživost proti „okenním“ prasátkům podněcoval i párek textilních prasátek. Viseli na ledničce, chyceni za všechna kopýtka, ale cítili se mocní. Tolik magnetů neměl žádný jiný příslušník jejich společenství! Přidržovali papírky se vzkazy a poznámkami, ale tvářili se, jako by přinejmenším podpírali zeměkouli.

„Magnetickou společnost si rozvracet nedáme! Splníme svěřené úkoly ve zkráceném čase! S vepřínem na věčné časy a nikdy jinak!“ Vykřikovali své odposlouchaná a mírně upravená hesla a čerta starého se starali, jestli dávají smysl. A ve svém zahledění do bílé plochy ledničkových dveří si nevšímali si, jak si prasátka na okolních policích a poličkách (i jinde), klepou na čela a kroutí ovary.

Ráno byla kolem ledničky mokrá skvrna. Chudinka dožila své provozní dny. Babička z ní odstranila soupisku nákupu, recept na jahodové koláče od Aničky i vzkaz: Dědo, nezapomeň koupit televizní program! Do krabice od bot naskládala magnetická prasátka, navrch přidala ta ze spodních dvířek a šoupla jí do skříňky:

„Tady musíte počkat, než pro vás bude nové místo,“ a šla si do banky vyzvednout peníze na novou ledničku.

Čuníci se v krabici tísnili, šlapali po sobě a veškeré pokusy nějak se smysluplně porovnat, přicházely vniveč. Magnety jim to nedovolily. Odstrkovaly je od sebe nebo je zase nečekaně spojovali do nesourodých dvojic, jak je jejich přirozeností. V krabici vládl chaos a nervozita. Všichni se hádali, jen plochá prasátka s danou přilnavostí zůstávala klidná. Hbitě uhýbala rozčileným pašíkům, až našla bezpečné místo na dně. S mírně pobaveným úsměvem pozorovala revoluční náladu v krabici:

„Ono je to zase přejde,“ mrkl okem stříbřitě vybarvený pašík s růžovou mašlí, „jen co se dostanou zpátky  na dvířka.

„Obávám se, že se nepoučí,“ zamyšleně prohodil jeho červenolící přítel.

„Co naděláš! Nás dva to ale trápit nemusí. Naše místo zase bude mimo jejich komunitu, to se nezmění. Nechme jejich starosti jim, my je za ně nevyřešíme!“

„To máš pravdu, kamaráde! A co myslíš, jakou značku ledničky si babička s dědou vyberou?“

„Myslím, že to není důležité, hlavně, aby do ní měli co dávat! Zavírat a otvírat se musí každá. Dvířka budou i pro nás, neboj se,“ ukončilo debatu stříbřité prasátko a zaposlouchalo se do rozvíjející se hádky v rohu. Prasátko s kývací hlavičkou na drátku se pokoušelo nepozorovaně uždibovat z dortu v rukou prasečího řeckého kuchaře, původem z ostrova Rhodos:

„To šem blásen! Tááákofa nehoráznost! Tsopak to še délá? Já tebe nakopnu do té tvé punťované kýty!“ Pokoušel se otočit zády, aby se dort dostal z dosahu mlsného rypáčku. Plesk! Než se nadál, skončil připlácnutý na zádech rozesmátého čuníka s hroznem barevných balónku v předním kopýtku.

„Tady se tvoří dějiny a vy se tu veselíte a hodujete. To se neslučuje s magnetickým smýšlením, za to vás stihne spravedlivý trest vedení ledničkové vepřové strany,“ rozohnilo se vypasené prase na ostrůvku slámy.

„Vidíš to, co jsem říkalo! Jsou nepoučitelní…“ Třpytivé prasátko si urovnalo růžovou pentli a uložilo se k spánku. Jeho přítel také zamhouřil malá očička a za chvíli oba slastně oddychovaly. Kolem nich zuřila revoluce v krabici, ale oni ji zaspali. Probudilo je až zaštrachání babiččiny ruky, která je s mlasknutím „přilepila“ na krásnou, novotou vonící ledničku. Nad hlavami se jim ozývaly dozvuky bojových myšlenek magnetických exemplářů vepřového pokolení. Vypouklá dvířka bránila ve výhledu, takže se na ně aspoň nemuseli dívat. A věřte, bylo jim tak líp!

Vepřová svatba

Na poličce úplně nahoře se usmívá svatební pár vepříků. Tlusťoučká nevěsta, celá v bílém, s věnečkem laškovně nasazeným na jedno ucho a ženich naditý ve fraku. Strnuli v láskyplném objetí. Hned uslyšíte proč!

Šímovi mají na dvorku chlívek a v něm prasátko Julii. Klímovi mají také chlívek, byteček pro prasátko Romea. Chalupy i chlívky jsou spojeny jednou společnou zdí, ale Klímovi a Šímovi se nemají rádi. Nikdo už pořádně neví proč. Povídá se, že prababička Anna Šímová kdysi dávno, když byla ještě malá Andulka, špatně hlídala husy, ty se v noci zatoulaly šafáři Klímovi do ječného pole a bylo zle. Klíma si stěžoval, že je Anča nevyhnala a paňmáma Šímová na to, že prý nesmí do bílého dne z domu. Pohádali se, přestali spolu mluvit a už to tak zůstalo.

Taková prkotina a tolik je s ní mrzutostí! Už po tři generace se to táhne, ale teď to vypadalo, že se blýská na lepší časy. U Klímových se před pětadvaceti lety narodila dcerka Jaruška a k Šímovým si to o rok dřív namířil čáp s malým Ríšou v peřince. Stalo se to nejlepší, co se stát mohlo, protože děti nedbaly na neshody rodů a svorně si spolu hrávaly. Nejdřív ve školce, potom odpoledne po škole za vsí a nakonec se do sebe zamilovaly. Tak to přece v pohádkách bývá!

Nebudu dlouze vyprávět, jak si musely svou lásku doma vybojovat. To víte, že se to neobešlo bez potíží, ale dobrá věc se podařila, rodiny se smířily a chystala se svatba. V obou chlívcích tloustla prasátka, a tak o maso na svatební hostinu bylo postaráno. Řezník už byl objednaný, kotel na ovar vydrhnutý, krup na jelítka bylo nakoupeno tak akorát a slivovice taky nechyběla.

Nedlouho před zabijačkou se přihnala průtrž mračen.  Provazy deště bičovaly zem, vítr řádil jako pominutý a rval se se vším, co mu přišlo do cesty. Střechu nad chlívky roztrhal na cucky a hned zas odletěl běsnit jinam. Oba sousedé obhlédli škody a byli rádi, že žádná nevznikla na chalupách. Chlívky ven čert, vždyť zabíjačka už je přede dveřmi. Prozatím přemístili čuníky do staré kůlny u Klímových na dvoře a mladí měli za úkol tam o ně pečovat. Nosili jim pomeje i několikrát denně. Jen ať se prasátka pomějí, než skončí na talíři!

Ovšem s jednou věcí nepočítali, vlastně to nikoho ani ve snu nenapadlo! Prasátko Romeo se zamilovalo do prasátka Julie. Kam se hnula, vrhalo za ní ty nejzamilovanější pohledy, jakých bylo schopno a celé se při tom červenalo.

A co na to Julie? No co myslíte? Zamilovala se taky, to je jasná věc! Klopila svá maličká prasečí očička a červenala se ostošest, kdykoli se sešli u korýtka.

První si toho všimla Jaruška a hned upozornila Ríšu. Chvíli pašíky zkoumali a pak se rozběhli pro své rodiče.

„Tati, čuníci mají červenku,“ přiběhla Jarka za otcem do garáže. Seřizoval právě rodinnou škodovku, aby v pořádku dovezla svatebčany na radnici. Červenka je vážná a nakažlivá prasečí nemoc, pokud to nevíte! V tátovi hrklo, odložil šroubovák a spěchal do kůlny. Přichvátali i oba Šímové, společně vběhli do prasečího příbytku a naskytl se jim nečekaný pohled. Romeo s Julií  byli zaneprázdněni počítáním hubiček. Oba slastně přivírali očička a vůbec si nevšímali, že mají diváky.

„Tak tudy na to! Pašíci se nám zamilovali, žádná červenka,“ smáli se poťouchle taťkové. Jenže pak zvážněli:

„Co s nimi uděláme, přece je teď nesníme,“ ptal se Klíma Šímy.

„Ani nápad! To jim přece nemůžeme udělat! Nevím jak tobě, ale mě by ani nechutnali,“ přiznal Klíma Šímovi.

A tak bylo rozhodnuto! Odvolali řezníka, kotel šoupli zpátky do sklepa a na svatební hostině se místo vepřových řízků podával kroupový šoulet.

 

Prasátko s kytarou

Prasátko s drátěnými zadními kopýtky a s kytarou v předních kopýtkách taky z drátků doplnilo mou sbírku po školním výletě vnuka Bertina. Objevil ho na jednom stánku v podhradí Buchlova a ani chvíli neváhal obohatit o něj mou sbírku. A tohle je příběh, který mu o něm vyprávěl prodavač.

V Gulášové Lhotě, hned v krajním stavení se narodila selátka. Vypadala jako růžové vánočky! Cpala se od rána do večera a rostla do prasečí krásy. Jen nejmladší se tak trochu vymykalo. O obsah korýtka se moc nezajímalo. Bylo to takové malé všudybýlče. Potulovalo se po dvorku, prolézalo tajnou dírou v plotě do zahrady a zkoumalo, k čemu je ten svět vlastně dobrý!

Jednou zaslechlo ze stodoly na konci zahrady cosi podivného. Podivného, ale příjemného. Rypáčkem odhrnulo uvolněné prkno vzadu, úplně v rohu a nakouklo do šera uvnitř. Na převrácené bedýnce od jablek tam seděl kluk, držel podivný dřevěný nástroj a pod jeho prsty z něj vycházely ony libozvučné zvuky. Prasátko nevěřícně zíralo na drátky, natažené na té dřevěné věci na klukově klíně a chvějící se podle jeho přání. Nastražovalo uši, aby dobře slyšelo. Něco tak zajímavého ještě nezažilo. A k tomu ještě kluk začal i zpívat. Ladilo to s vyluzovanými tóny a prasátko bylo úplně u vytržení. Blahem chrochtalo a pokoušelo se dostat hlavou co nejblíž, aby dobře slyšelo. Najednou se ozvalo zapraskání, zpuchřelé prkno povolilo a prasátko vpadlo zničehonic dírou do stodoly. Zastavilo se až těsně u bedýnky. Honem nevědělo, co udělat, bylo z té situace celé zkoprněné. Kluk přestal leknutím hrát, ale když uviděl selátko, rozesmál se na celé kolo:

„Ty jsi trumbera, podívej se, cos udělalo? To se ti moje písnička tak líbila, že jsi ji chtělo slyšet zblízka? Tak já ti ji zahraju a zazpívám ještě jednou!“ Stiskl krk kytary a uhodil do strun, až prasátko poskočilo a dal se znovu do zpěvu.

Rachot, hluk a zpěv přilákaly do stodoly dědu:

„Co se to tu děje? A co tu dělá to sele,“ tázal se udiveně. Promnul si oči, aby se ujistil, že dobře vidí. Nešlo mu na rozum, že uprostřed stodoly spatřil svého vnuka třískat do kytary a řvát na celé kolo nějaký rockový hit a prasátko, rytmicky hýbající rypáčkem a nespouštějíci z toho divadla svá malá očka.

„Dědo, vidíš to taky. To je tedy muzikální čuník,“ vnuk odložil kytaru a podrbal pašíka pod krkem.

„Taky koukám jako blázen,“ kroutil děda svou šedivou hlavou.

„Víš co, donesu mu do chlívku svou starou plastovou kytarku. Pokud si ji nerozšlápne, třeba se na ni naučí hrát,“ řehonil se kluk a upaloval na půdu pro hračku. Dědeček mezitím zahnal prasátko nazpátek do chlívku a pomyslel si něco o bláznivém mládí. „No co, jen ať si kluk užije.  Za pár dní končí prázdniny, zas bude ve městě v paneláku, tam se moc nevyřádí,“ bručel si pod fousy a sám byl zvědav, jak se bude sele na kytarku tvářit.

Ráno šel kluk s dědou krmit a nevěřili vlastním očím: Na korytě sedělo prasátko, jedním kopýtkem nemotorně svíralo kytaru, druhým brnkalo do rozladěných strun a kvičelo, až se hory zelenaly. Znělo to jako známá písnička od Jarka Nohavici:

„V řadě za sebou

tři čuníci jdou, ….“

Jehelníček

Verunka se vrátila ze školního výletu:

„Podívej, babi, co jsem ti přivezla!“ Podávala mi papírový sáček s měkkým, kulatým obsahem.  Vykouklo na mě růžovoučké prasátko s bříškem plným vaty, plstěnou hlavičkou a bílým krejzlíkem z krajky. Velikánské uši stínily nakreslený rozesmátý čumáček a malinké tečky místo očí. Vypadalo roztomile a hned jsem si ho zamilovala.

„To je, jehelníček, říkala ta paní prodavačka,“ poučila mě vnučka.

„To jsem si myslela, ale já bych do něj jehlu nezapíchla ani za nic,“ ubezpečovala jsem ji a ona se jen usmála:

„Seš mi jasná, babičko! Taky na jehly a na špendlíky jsem ti ho nedonesla,“ zdůraznila Verča  a hledala pro něj vhodné místo ve sbírce.

Rozhodla jsem, že jeho místečko bude mezi prasátky na hraní. Má zajímavé sousedy. Zprava puzzle prasečí maminku na kolečkách se selátkem v bříšku. Je s ní pevně spojeno červenou šňůrkou, která slouží místo vodítka a zleva taky pojízdné prasátko, rachotící cestou kuličkami na provázcích o kolečka.

Pak jsou tam ještě dvě prasátka na pérko, každé jiné a mechanické prasátko, které s odpuštěním kaká bonbónky.  O zeď se opírá krabice s klasickým puzzle s obrázkem z pohádky O třech malých prasátkách. Řadu uzavírá krabička od lentilek s prasečí podobou. Je prázdná, o obsah už se dávno postarala vnoučata.

Na druhou stranu od jehelníčku ještě doplňují různorodou vepřovou společnost tři textilní prstoví maňásci a těžítko, ve kterém rotují pestrobarevné třpytky okolo vykuleného čuníka. Nejspíš tak poulí očička nad častým třesením, málokdo totiž, když jde kolem, odolá pokušení. Každý si chce vyzkoušet blyštivé sněžení ve skleněné kouli.  Na konci, jako na stráži, pevně stojí dvoje minutky. Jedny s postavou kuchaře s vepřovou hlavou a druhé jsou jen ta hlava! Ani jedny už nefungují. Malým vnoučatům se velice líbilo, jak tikají, když se natáhnou, otáčí se a nakonec zničeho nic  zazvoní, až jim v tom dokázala neobratným zacházením zabránit.

Jehelníček ale pokukuje po vznešenější společnosti. Táhne ho to mezi plyšová prasátka. Asi si myslí, že těm se podobá víc. Dívá se na jejich vyrovnaný šik na protější polici dnes a denně ze svého místa, ale dobře ví, že mezi nimi by si moc zábavy neužilo. Plyšáci jsou zadumaní, pomalí a řekněme si to na rovinu, trochu nudní patroni. Snad s výjimkou rukavice, ale to je úplně jiná kapitola. Tahle prasátka by ho určitě nezachránila před špendlíky s prasečími hlavičkami, jako se to povedlo prasátku s kordem a prasátku na raketě.

To bylo tak:

Mám ve sbírce i dva špendlíky s prasátky místo hlaviček. Mají své místečko na nástěnce. Ale jsou drobné, málokdo si jich na první pohled všimne, a tak se cítí odstrčené a méněcenné. Vyslechly můj rozhovor s dětskými členy širší rodiny, kdy jsem vydala přísný zákaz cokoli do jehelníčku zapichovat. Jednak,  aby si děti neublížily a za druhé proto, že špendlíky jsou už hodně letité, mírně rezavé, a tak nechci, aby měl jehelníček ve vatovém bříšku nehezké dírky. Což o to, děti přislíbily poslušnost, ale horší to bylo se samotnými špendlíky! Ty se rozhodly můj zákaz ignorovat a změnit své působiště za, podle nich, důstojnější místo, a kde jinde to je, než v jehelníčku?!

Domluvily se snadno a sotva se v bytě rozhostilo noční ticho, vysoukaly se z korkového sevření a začaly šplhat vzhůru. Prasátka naproti viděla, co se chystá a začala vyděšeně chrochtat a pištět a jinak zvukem upozorňovat na blížící se pohromu. Jenže jak jehelníčku pomoct? To by zvládlo jen prasátko s kordem, ale jak by se k nim mohlo dostat přes celou kuchyň?

„Nasedni si, kamaráde,“ ozvalo se řízné zachrochtání. To prasátko na raketě s nápisem P.F. 2000 přibrzdilo před šermířem. Nezaváhal ani na okamžik a už se řítily závratnou rychlostí na záchrannou misi. Právě včas! První špendlík se právě odpíchl k závěrečnému skoku a druhý už se taky pomalu odrážel. Raketa jim vlétla do cesty a prasečí mistr šermu je svou zbraní srazil zpět. Špendlíky udělaly ve vzduchu několik přemetů a zapíchly se jen malý kousek od svého původního místa do nástěnky. Oba zachránci se vyděšenému jehelníčku uklonily a klidným letem se vrátily domů. Jehelníček se jen pomalu vzpamatovával z děsu z ohrožení. Až za hodnou chvíli se probral natolik, že byl schopen poslat naproti zamávání a zavolat své díky. Od té doby je v klidu, protože ví, že má přátele, kteří nad ním drží ochrannou ruku.

Zelená pastelka


 

Petřík se chystal na noc k babičce. Než odešel ráno do školky, připravil si na stolek pastelky, aby je nezapomněl doma jako posledně. Moc rád si kreslil.

Pastelky se tísnily v papírové krabičce.

„Au, nestrkej do mě, zlomíš mi špičku,“ hartusila zelená pastelka na svou modrou sousedku.

„A netlačte se nebo tu s vámi nebudu! Nevím, co byste si beze mě počaly. Nenamalovaly byste ani strom, ani trávu, dokonce ani kytičky!“

Ostatní pastelky nevěřícně kroutily tuhami. Co si to ta zelená o sobě myslí. Žádná z nich nemá v krabičce dost místa, ale proč hned vyhrožovat útěkem. Stačí trochu se uskrovnit a vejdou se všechny!

Jenže domýšlivá zelená si vedla svou:

„Už mě to tady s vámi nebaví, jste nudné, obyčejné barvy. Žádná z vás sama k ničemu není a nic pořádného nenamaluje. Zato já se bez vás docela dobře obejdu! Klidně sama namaluju třeba les, nebo fotbalové hřiště!“ vytahovala se zelená pastelka a šup!, vyskočila z krabičky ven. Kutálela se po stolku až k okraji a nabírala stále větší rychlost. Na jeho okraji už to nestačila ubrzdit a spadla na zem. Nárazem se jí ulomila špička a pastelka zůstala ležet pod židličkou.

Petřík přišel ze školky a hrnul se pro své věci. Moc se k babičce těšil. Začal si všechno ukládat do batůžku. Zvedl ze země i zelenou pastelku. Podivil se sice, jak se tam dostala, ale neměl čas o tom moc přemýšlet. Spěchal, protože maminka už na něj volala, že jim ujede autobus. Hodil batůžek na záda, do náruče vzal zajíčka – plyšáčka a upaloval ke dveřím

U babičky bylo všechno jako obvykle. Petřík se s ní přivítal, snědl tvarohový koláč s puntíkovaným hrnečkem plným kakaem, pohrál si s pejskem Ferdou a odpoledne uteklo jako voda. K večeru se Petřík posadil v kuchyni ke stolu a otevřel své pastelky. Babička vařila večeři, povídala si s Petříkem a on si přitom kreslil. Nakreslil babiččin domeček i se zahrádkou.

Že chybí zelené pastelce špička, zjistil, až když chtěl namalovat trávník. Požádal babičku, aby mu pastelku ostrouhala, ale ta právě neměla čas. Musela obracet palačinky, aby se nepřipálily. Ale poradila Petříkovi, jak na to:

„Namaluj trávu nejdřív modrou barvou a potom ještě přes ni žlutou. Uvidíš, jaký se stane div. Trávník zezelená!“ Petřík kroutil nevěřícně hlavou, ale zkusil to. Opravdu! Na papíře se objevila zelená tráva!

„Teda, babi, ty jsi tak chytrá,“ žasl Petřík, ale ona zavrtěla hlavou:
„Kdepak já! To jsou zákony přírody. Ale to se budeš učit ve škole, až budeš starší!“

Petřík byl zvědavý, jestli se takhle jde i s jinými barvičkami. Babička mu poradila, aby to sám vyzkoušel. A tak Petřík přišel na to, že žlutý citron přemalovaný červenou pastelkou se změní v pomeranč. Hnědá čokoláda že se dá namalovat smícháním zelené a žluté a na fialové zvonky potřebuje červenou a modrou.

Zelená pastelka zůstala polámaná. Petřík už ji nepotřeboval. Ostrouhala mu ji maminka až doma. Ležela v krabičce a styděla se za svou domýšlivost. Ostatní pastelky ji zase přijaly mezi sebe, protože už věděly, že všechny barvy jsou stejně důležité a že se jedna bez druhé neobejde. Nakonec ani ony bez své zelené kamarádky.

 

Housenka Terka


Na listu zelí se pásla boubelatá, zelená housenka Terka. Nejprve prokousala jen malou dírku, pak ji rozšířila na větší a ještě větší. Nakonec zůstal z listu jen okousaný pahýl a z Terky vyrostla pěkně baculatá housenka.  Už neměla na další zelíčko chuť a začala zívat na celé kolo.

Napadlo ji, že si najde nějakou skulinku pod kamenem, kde si na chvíli zdřímne. Slezla po košťálu dolů a začala hledat příhodné místo.  Podlezla pod rodnou hlávkou a mašírovala na svých mnoha nožkách ke druhé. Najednou se jí do cesty postavila růžová hlava. Obě vypískly leknutím. Hlava i Terka. Hlava vklouzla znovu zpátky pod zem a Terka zůstala zkoprněle stát na místě. Zježily se jí všechny chloupky na zeleném těle.

Za chvilku se hlína před housenkou pohnula a hlava se opět vynořila z půdy. Rozhlédla se a vysoukala se na povrch celá. Za hlavou se táhlo dlouhé tělo jako růžový provázek. Žádné ruce, žádné nohy!

„Kdo jsi?“ zeptala se housenka. „Tebe neznám, ty nejsi od nás,“ prohlížela si neznámého tvora vykulenýma očima.

„Jsem žížala Andula a bydlím tady dole. Nahoru chodím jen málokdy, většinou po dešti nebo v noci, když je zem pěkně vlhká a voňavá. Sucho mi nedělá dobře!“ Žížala se o kousek posunula, aby si mohla housenku lépe prohlédnout.

„Kampak máš namířeno?“

Terka zívla a vysvětlila Andulce, že hledá vhodnou postýlku. Žížala jí poradila:

„Támhle u třetí hlávky leží pěkný křemen, pod ním se ti bude spát jako v bavlnce! Jen dej pozor na kosa. Létá sem na svačinu. A až se vyspíš, můžeme si spolu dát závody, kdo bude dřív u pažitky. Závodíš ráda?“ Andulka se dívala na ospalou Terku a říkala si, že ta se ve zdraví pod kámen asi nedostane. Usne cestou a sezobne ji kos. Ale to by nebyla Andulka, aby něco nevymyslela.  Poprosila o pomoc včelku, která právě letěla kolem s plnými košíčky pylu do úlu.

Terka si to šinula, co noha nohu mine, od hlávky k hlávce. Právě byla uprostřed mezi druhou a třetí, na dohled od křemene, když se nad ní mihl černý stín a Terka zahlédla, jak kos otvírá zobák, aby si ji dal jen tak na chuť.  Ale co to? Ozvalo se bzučení a kolem kosa najednou kroužil roj včel. Měl co dělat, aby jim uletěl. Terka včeličkám děkovala za záchranu.

„Poděkuj své kamarádce, žížale Andulce, to ona se o tebe postarala. Požádala nás, abychom tě ochránily. Hezky se vyspi!“ popřály Terce a odletěly. Housenka se nasoukala do skrýše pod kamenem a okamžitě usnula.

Žížala Andulka se těšila na závody s Terkou. Hlídala u křemenu, kdy se konečně Terka dosyta vyspí a půjdou spolu soutěžit. Nakukovala do škvírky u země, ale nic tam nezahlédla. Byla tam tma a ticho. Trvalo to dlouho. Potom Andula zaslechla zpod kamene nějaký podivný šramot a najednou, odtamtud vylétl nádherný bělostný motýl s černými skvrnami na křídlech. Zakroužil nad ním a pak usedl vedle žížalky.

„Kde ses tam vzal?“ zeptala se překvapená Andulka a hned pokračovala:

„Viděl jsi tam Terku?  Copak pořád ještě spí?“

„Já jsem housenka Terka, tedy vlastně teď už bělásek Terka. Pod kamenem jsem se zakuklila a než jsem se dosyta vyspala, stal se ze mě motýl. My housenky to tak máme, víš?“ A motýlek Terka mávla křídly a letěla, jakoby tančila.

„Hmmm! S tebou ale já závodit nemůžu, to by nebylo spravedlivé. Jako housenku jsem tě porazit mohla, ale jako motýla rozhodně ne!“ Pak se zamyslela:

„Budu se muset někoho zeptat, jestli se náhodou taky nekuklíme. Ale myslím, že ne. My, žížaly, vypadáme jako provázky po celý život.“

Ještě chvíli se dívala za běláskem a pak vklouzla svou chodbičkou zpátky do podzemí. Bude muset hledat jiného soupeře.

 

Kouzelná země miminek

“Babi, jak…? Babi proč…?” Hledám odpovědi na všetečné otázky svých vnoučat v knížkách, na internetu a taky ve svém nitru. Odpověď na otázku početí jsem našla v srdci. Můj návod, jak to “pohádkově” vysvětlit možná někomu z vás pomůže dostat se přes tohle úskalí i u vašich dětí.

Kouzelná země miminek

Každá maminka má v bříšku kouzelnou zemi miminek. Je to místečko, kde jsou jen samá vajíčka. Jsou menší, než špendlíková hlavička a je jich hodně. Leží v měkkých poduškách a čekají, až přijde jejich chvíle.
Jednou za měsíc se některé zvedne a vydá se na cestu do nedalekého Zámku štěstí. V krásné komnatě, vyzdobené růžovými závěsy a huňatým kobercem, se usadí do hedvábných polštářků a několik dní vyčkává, jestli bude patřit mezi vyvolené a připlují k němu semínka. Dočká se jen málokteré. Semínka naplní komnatu a obklopí vajíčko. Všechna se snaží proniknout k jeho dychtivému srdíčku.
Jakmile se najde vítězné semínko, které bylo ze všech nejrychlejší, ostatní zase odplují. Šťastné vajíčko se semínkem v srdci se hned pustí do usilovné práce. Té práci se říká početí a nazývá se tak proto, že počíná život nového miminka.
Děťátko roste a roste. Trvá to dlouho! Maminka, které se ten zázrak v bříšku děje, se na něj těší, zpívá mu a povídá si s ním. Jednoho dne přijde chvíle, kdy už je mu uvnitř příliš těsno. Brána zámku se otevře, stěny komnaty povolí a miminko se narodí na svět.
Ale v první chvíli z něj moc nadšené není. U maminky bylo měkoučko a teploučko, zatímco na světě je chladno a nevlídno. Drží ho nějaké cizí ruce a plácají ho po zadečku. Začne se proti tomu bouřit a dává to hlasitě najevo. A to je první věc, která se mu tu líbí! V bříšku vůbec nevědělo, že nějaký hlas má. Zkouší tedy, co se s ním dá dělat, křičí na celé kolo a vypadá to, že lidé kolem něj jsou rádi. Nejvíc maminka, usmívá se a vypadá šťastně. Ale taky unaveně. Představovalo si ji krásnější, ale na tom teď nezáleží. Hlavně že v její náruči je teplíčko, jaké zná z bříška a že u ní má dost mlíčka.
Brzy se mu maminka začne líbit víc a víc. Odpočatá je mnohem krásnější, než když ji vidělo poprvé. A ten hranatý člověk, který maminku objímá a jeho opatrně hladí jedním velkým prstem, to je asi tatínek. To je ten, kdo poslal k mamince do komnaty všechna ta semínka, která se utkala o vajíčko. A taky ten, jehož hlas doléhal do bříška a který mu sliboval, co všechno spolu budou podnikat a čemu všemu ho naučí. Třeba jezdit na kole, bruslit nebo chytat ryby. A miminko si také pamatuje, že ho přes kůži trochu studilo tatínkovo ucho, když poslouchal tlukot jeho srdíčka. Tatínek se mu zamlouvá. Neumí ho zatím sice držet tak šikovně jako maminka, ale však on se to brzo naučí. Vidí mu na očích, že ho chová rád, tak mu to ani nebude dlouho trvat.
A tak miminko zjišťuje, že když je u mámy a u táty, je na světě vlastně docela pěkně. Líbí se mu tu dokonce víc než v bříšku. Tam byla tma a ono nevidělo nic z jeho krás!