Dolů do dolu


Prstíky slunce opatrně rozhrnují krajkovou lemovku našedlé přikrývky oblohy. Bude krásně, jedeme jen v tričku. Ostatně v plánu je muzeum, tam nám zima nebude.

U autobusu se na nás soustřeďují udivené pohledy a prší všetečné otázky typu:

„Není vám zima?“ Není, i kdyby byla! Přece nepřiznáme, že jsme se právě předvedli jako cestovatelští zelenáči.  Ale nám zima opravdu není. Je nám příjemně a příjemné se jeví i očekávání budoucích zážitků. Do chvíle, než autobus naplní slova průvodkyně:

„Součástí prohlídky muzea je i sfárání pod zem a zhruba hodinový pobyt v kůži horníka – začátečníka. Oblečte si bundy i svetry, všechno, co s sebou máte. Je tam pořádná zima!“ Což o to, já bych si oblékla cokoli, co bych s sebou měla, kdybych s sebou cokoli měla!

Čekáme ve dvojstupu před klecí, která už spouští první várku návštěvníků do hlubin asi čtyř a půl metru. Za pár minut se v podzemí ocitáme i my.

Zima je tu tedy výstavní! Ale moc jí nevnímám. Mám tu jiné pocity. Můj muž má ve svém životopisu rok práce v dolech. Byla to tenkrát taková doba: jsi pracující inteligent a chceš požívat výhod dělnické třídy? Tak se přičiň a ukaž, že umíš i pracovat!  Alou na rok do dolů a pak možná bude mít tvá rodina klíč od bytu!

Za dlouhých zimních večerů mi o tom vyprávěl. Vzpomínal, jaké to bylo, když v  nízkých slojích kutali uhlí vleže. Už jen ta představa mi naháněla husí kůži. A teď jsem to viděla na vlastní oči: Pro větší autentičnost do jedné takové šikminy naaranžovali figurínu horníka se sbíječkou. Leží tak, že mu není vidět do obličeje a já jsem si byla jistá, že má tvář mého muže.

Toho skutečného, stojícího vedle mě s nostalgií a zvláštním poloúsměvem na rtech jsem vzala za ruku. Měl jí jako kus ledu. Čas se na okamžik vrátil o mnoho let nazpátek. Taky tam viděl sám sebe. Zahřívala jsem mu ruce. V pološeru jsem očima hledala drobné černé jizvičky. Zarostl mu tu tenkrát do nich uhelný prach. Už dávno je nevnímám, až teď. Tajně jednu zlehka pohladím.

Mluvíval o tom tak lehce, jako by to byla rekreace, oproti práci konstruktéra, která ho, s výjimkou těch dvanácti měsíců živila. Usmíval se, když jsem říkala, že hornickou dřinu považuji za hrdinství. A přitom jsem si ji ani z poloviny nedovedla představit!

Večer jsem se k němu přivinula a položila jsem mu otázku, která mě celý zbytek den pronásledovala:

„Bál ses tam někdy!“

„Bál!“

„Čeho?  A kdy?“

„Dnes, že nastydneš…“

Má první hodina tance

Bylo nám kolem šestnácti a právě jsme se chystali vstoupit do víru společenského dění. Čekaly nás taneční!

„Taneční neslouží jen k tomu, abyste se naučili tančit, jak mají v názvu. Jejich úkol spočívá především v proměně stáda rozjívených telat ve lvy salonů a v dokonalé mladé dámy. Ve vašem případě to ale bude obzvlášť obtížné,“ vychutnal si nás náš třídní a rozdal přihlášky.

Taneční se na čas staly centrem všeho dění. Probírali jsme kdeco, od bot a oblečení, přes vlasové úpravy, líčení a povinné bílé rukavičky chlapců až po šikovnost či nemotornost těch, kteří nebyli právě v doslechu.

Večer se náš internátní pokoj proměnil v kadeřnický salón. Proslula jsem mezi děvčaty jako samozvaná „kadeřnice“. Vytváření vlasových kreací na hlavách kamarádek mě bavilo a baví dodnes. Byly spokojené a ušetřily za návštěvu kadeřnictví.

Přiblížil se den „D“. Nové šaty, model vyrobený šikovnýma rukama mé mámy, visely ve skříni a boty se ukrývaly v krabici na jejím dně. Nechtěla jsem je mít na očích, protože se rozhodně nejednalo o Popelčiny střevíčky a já, pubertálně posedlá uniformní představou krásy, jsem tím hodně trpěla. Nepřesvědčilo mě ani obdivné vzdychání ženské části příbuzenstva nad mým, údajně éterickým, vzhledem víly. Žádná víla nemá sedmičku nohu!

Ze školy jsme to vzaly na internát poklusem a maratón příprav se dal do pohybu. Poslední z dívek opustila mé provizorní „kadeřnictví“ a já jsem se mohla začít věnovat své proměně v krásku. Hupsnout pod sprchu, nalíčit, učesat se,

obléknout nadýchanou krásu a nazout své stříbrné jednačtyřicítky.

„Proboha!“ Můj zděšený výkřik sice přivolat kamarádky, ale to mi nepomohlo, protože sedmičku nohu jsem na internátě měla jen já a vychovatelka. V krabici si místo nových střevíčků, hověly staré tenisky mého mladšího bráchy. Představila jsem si ho, jak se právě teď doma pubertálně chechtá svému „dobrému fóru“ a chtělo se mi ho uškrtit.

„To mu nedaruju…,“ zuřila jsem, ale můj problém to neřešilo. Měla jsem k dispozici jen botasky nebo domácí pantofle. První hodina tanečních se bude muset obejít bez mé přítomnosti.

„Zkus je,“ ve dveřích se objevila vychovatelka.

„U mě se to ztratí, pod stolem nebude vidět, co mám obuté,“ řekla a dívala se na své mokasíny. Mně podávala lodičky.

Moje nohy v nich najednou vypadaly nejmíň o půl druhého čísla menší.

 

Ortel

Za jistých okolností by se mohlo zdát, že nesedím v čekárně, ale v obýváku plném hostů. Stěny zdobí originály místního naivisty, také lékaře a blízkého přítele mého gynekologa, pohodlná křesílka hýčkají dámská pozadí a anatomicky podpírají záda, futuristický stoleček ze skla a kovu láká k odložení kávy a velká, zavěšena obrazovka k relaxaci.
Říkám za jistých okolností, protože tady chybí uvolněné povídání, probírání klepů a sdělování zážitků. Tady nezní ševelení hlasů, smích ani cinkání skleniček. Jen káva je prozaicky k dispozici v plastu z automatu. Hosté se navzájem neznají a obrazovka nabízí stereotypní smyčku reklam na nové výdobytky farmaceutického průmyslu.
Je tu ticho. Takové to zlověstné ticho před bouří! Ta přijde za chvíli, až se dozvím svůj ortel. Zatím nikdo, ani můj muž, nemá potuchy, co mě hryže a rdousí. Chvílemi jsem optimistická a věřím, že ran osudu na mou hlavu už bylo tolik, že snad budu ušetřena pomalého a bolestivého umírání dechem té zhoubné potvory. Paradoxně doufám, že mé útroby ničí „jen“ myom, dejme tomu velikosti grepu, nebo možná několik menších a spraví to operativní zákrok, který mě sice zbaví potíží, ale také reprodukčního vybavení. Nakonec v mém věku už beztak nepotřebného!
Tuhle lepší variantu vzápětí vystřídá ledový pařát hrůzy, že aniž to mám zatím černé na bílém, právě rozšiřuji statistiku smrtelně nemocných. Jsem skálopevně přesvědčena, že mě čeká martýrium chemoterapií, ozařování, slezlé kštice a následně předčasné přemístění na onen svět. Pochopitelně bez mé tělesné schránky. Tu slupne kremační pec.
V téhle fázi se vždycky spolehlivě zavlažují mé slzné kanálky. Úlevný pláč nad bolestí, kterou svým koncem způsobím příbuzným a přátelům, odplavuje posléze mé zoufalství a začnu se v mysli zabývat věcmi přízemními. Jako například, komu odkážu svou Adélu, diefenbachii velikosti dvacetiletého smrku s metrovým rozpětím listů, s láskou opečovávanou, zalévanou a s vypětím sil přesazovanou. Komu, když dcera má malý byt. A syn malé děti a rostlina je to, jak známo, jedovatá!
O možnosti, nechat ji bydlet nadále u manžela, ani neuvažuji. Zahynula by na úbytě krátce po mně. Dost na tom, že jeho tu nechám samotného! Bude mít starostí až nad hlavu. Vždyť on bude potřebovat navigaci i k nalezení lžíce, čistých ponožek a cesty do prodejny s chlebem. Moje vlastní trápení ustupuje přemítání, jak to tu beze mě zvládne.
„Další, prosím,“ vytrhne mě z úvah hlas shůry. Tedy z reproduktoru nade dveřmi a já se vydávám po rosolovitých nohách vstříc pravdě. Buď bude krutá, nebo méně krutá, jiná varianta není!
Soukám ze sebe slova o tělesných obtížích a vzápětí i kalhotky. Gynekologické lehátko tlačí jako středověký skřipec. Lékař je profesionálně vlídný jako vždycky, úsměv je jeho pracovní pomůckou, kterou málokdy odkládá stranou. V mém případě k tomu ještě nikdy neměl důvod, ale dnes to přijde! Sleduji napjatě jeho tvář, abych z ní vyčetla, jaký je rozsudek.
„Ještě uděláme ultrazvuk, abychom měli naprostou jistotu!“ Jeho slova se mi zařezávají do ušních bubínků, jako nůž do neopatrných prstů. Ten chlap snad nemá kousek citu v těle nebo mu zvednuté koutky přirostly natrvalo k tváři! Nic se z ní nedá vyčíst!
Nadechla jsem se ztěžka děsem zúženou průdušnicí. Nastává chvíle lámání chleba. Lékař obrací monitor tak, abych na něj viděla.:
„Dovolte, abych vás představil. Tohle je hlavička, tady nožičky a tady tepe srdíčko…“

Letmý dotek

První lásky jsou jako mýdlové bubliny. Napění přílivem vzbouřených hormonů a začnou se rozpínat do krásných barevných bublin, které téměř nic neváží a skoro nic nevydrží. Každý sebemenší střet s okolním světem je pro ně nebezpečný. Stačí málo a prasknou. Zbude po nich jen milá vzpomínka.
Moje sestra takovou lásku právě prožívala, a když jsem zjistila, že švagr objektu jejího zájmu je bratr Hany Maciuchové, nedala jsem pokoj. Všechno mě o ní zajímalo, každá sebedrobnější maličkost. Vždyť to byla dívka v mém věku a byla už známá, skvělá herečka! Nacházela jsem se v podivném stavu vytržení nad tím, že je to skutečná bytost z masa a kostí, že někde žije, dýchá, že má naprosto stejné potřeby jako já. Musí jíst, pít, spát…Toužila jsem se s ní setkat a dotknout se jí.
Čas letěl a moje děti dosáhly večerníčkového věku. Na obrazovce denně u Trautenberka poklízela Anče. A zatímco moji dcerku nejvíc zajímala sojka, já jsem obdivně sledovala, jak slečna Maciuchová bravurně ztvárňuje děvče z lidu.
A pak přišly sladké nedělní pohádky. Hana Maciuchová mi v nich často dávala na hodinku zapomenout, že můj život má kyselejší příchuť. Dlouho jsem nevěnovala přílišnou pozornost tomu, kdo stojí za kamerou a vede herce. Až po čase jsem si všimla, že některé pohádky provedou děti i dospělé cestičkou pohádkovým světem a na konci před nimi dokořán otevřou bránu do reality, ale jiné vynesou diváky na heboučký obláček fantazie a tam ho hýčkají až do šťastného konce. Potom je opatrně položí na rozkvetlou louku dětství a pomaličku otvírají vrátka zpátky na svět, aby přechod do skutečnosti byl příjemný a vláčný. Tuhle nadýchanou pohodu dokázala vytvářet paní Věra Jordánová! Pokud se na pohádce podílely obě tyto dámy společně, býval výsledkem excelentní desert po nedělním obědě.
„Dnes se budeme dívat! Hraje v tom Hanka Maciuchová,“ říkávala jsem s pohledem upřeným do televizního programu v novinách. Hanka Maciuchová – tohle familiární oslovení jsem používala pro paní Hanu, dokud hrála princezny, služky a lahůdkovou Olinku. Ale pak jsem ji viděla v jiných rolích. Ztvárnila Konstancii Uherskou, Kunhutu, manželku Přemysla Otakara II. a ta Hanka mi k ní najednou neseděla. Éterická, elegantní dáma s noblesou královny nemůže být ani v mém nejniternějším světě Hanka. Začala jsem jí i v myšlenkách nazývat paní Maciuchovou. Její renomé dokonalé dámy dotvářelo i povědomí, že svůj život spojila se stejně charismatickým a noblesním mužem, panem Adamírou, který pro mě ztělesňoval nedostižný vzor dokonalého muže.
Paní Maciuchová se stala skutečnou hereckou hvězdou. Ne tou pozlátkovou, která na nás bezduchým úsměvem pomrkává z obálek časopisů pochybné hodnoty. Ne tou, jejíž skandálky a jepičí aférky plní bulvár. Ne! Paní Maciuchová je osobností, které i senzacechtiví reportéři a paparazzi ustoupí z cesty. Dovolí si nejvýš tak pošetile probírat, k jakému jmění přišla v Ulici, a proč v ní chce skončit. Zoufalé pokusy, zoufalých pisálků! Paní Hana stojí nad jejich snažením, úchvatná ve své velkorysé nedotknutelnosti.
A abych nezapomněla! Je to už pár let, kdy jsem uspokojila svou touhu setkat se se svou oblíbenou paní herečkou. Poctila tehdy příznivce ve svém rodišti večerním posezením v útulném prostředí hotelu své sestry. Vyprávěla o životě, o divadle, o herectví a svým příjemným hlasem vdechla život veršům, které předčítala. Byl to nezapomenutelný večer.
Pro mě i proto, že jsem si potají splnila své naivní dívčí přání. Nenápadně jsem se paní Hany dotkla prstem, když procházela kolem mě ke svému stolku. Nepostřehla to, ale pro mě to hodně znamenalo. Uzavřela jsem jednu otevřenou kapitolu svého života.

Letní den pohledem z okna

Letní den pohledem z okna

Dokořán otevřeným oknem se žene do pokoje horký vzduch, ubíjející poslední kapku chuti cokoli podnikat, kamkoli vyrazit a cokoli pozřít, kromě sklenice chladivé, jiskřivé vody. Nebyl to dobrý nápad otevřít okno! Zatažené žaluzie aspoň trochu brání ostrým drápkům slunečních paprsků otvírat mé potní žlázky jako konzervy a vytvářet abstraktní mokré kresby na lehounkém tričku.
Ale já jsem musela otevřít, abych zjistila co se to děje. Z venku se ozýval hřmot motorek v nebývalé kakofonii a v nezvyklém množství decibelů. A už je vidím, už jedou! Jedna dvě, tři,…patnáct,… osmnáct,… dvacet sedm,… padesát čtyři… a stále jim není konec. Z počítání mě vytrhl štěkot chundelatého voříška. Horem pádem se žene k silnici a vláčí za sebou svou paničku. Štěká jak na lesy, kde se v něm ten silný hlas bere? Asi chce dokázat, že svět pořád ještě nepatří strojům, ale živým bytostem.
Nejspíš je někde blízko sraz motorkářů. Jezdci  jedou zvolna  Dnes nebudou ve večerních zprávách děsit diváky. Osmdesát tři,… devadesát osm,… sto třináct,…Hlouček kluků se zastavil pod okny a z jejich středu se ozývají obdivné hlášky: “Vole, sleduj!!!  Harley, viděl´s, to byl pravej Harley! Vole, toho bych bral…!!!“
Sto třicet devět,… sto padesát šest,… Na pískovišti si hraje maličká, kudrnatá, blonďatá holčička. Z lavičky na ní dohlíží stará paní. Motorky jsou jim lhostejné. Dívenku víc zajímá zmrzlina v ruce kluka od sousedů. Nestačí mizet tak rychle, jak se roztéká a kape na chodník.  „Dej!“ Natahuje se po mražené pochoutce a dupe buclatými nožkami. Babička se unaveně zvedá z rozpálené lavičky a táhne malou, plačící mlsalku pryč.
Sto šedesát osm,… sto sedmdesát pět,… sto devadesát  jedna,… Naproti vychází z domu mladík s dívkou. Nesou si nafouknuté lehátko a chladící tašku. Obojí ukládají na zadní sedadlo a nasedají do auta. Ti se mají! Jen co jim uvolní silnici poslední motorka, odfrčí k vodě a bude jim blaze.
Dvě stě čtvrtá,…. Dvě stě sedmnáctá! Ta je poslední. A sporťák se staženou střechou má cestu volnou. Zavírám okno a jdu si napustit vanu. Nemám sporťák ani žádné jiné auto. Proč jen jsem nejela k vodě hned ráno?! Na kole!