Horko k zalknutí!

Léto se předvádělo v plné parádě. Snaživě vyprazdňovalo svůj poslední letošní zásobník. Pod jeho žhavými projektily se každý kdo mohl, klidil k vodě nebo aspoň do stínu. A to bylo teprve dopoledne!

Renatě se lepily lehounké šaty k mokrým zádům. Zmoženě vypisovala do počítače nudné řady slov a čísel. Tuhle práci jí byl čert dlužen. Šéfka si válí šunky na egyptské pláži a ona tady místo ní vyplňuje tabulky pro statistiku! Zase za ní vyzobává tu nejotravnější práci! Určitě si záměrně plánuje dovolenou na tenhle termín!  Loni to bylo taky tak! Vztek v ní narůstal minutu od minuty:

“V takovém vedru nedělají ani otroci. Už toho mám dost! Ona se smáčí v moři ve stínu pyramid, já jedu aspoň za město na pískovnu. Stejně mám přesčasů, že nevím co s nimi a tohle úmorné datlování do klávesnice se tu do zítřka beze mě nezblázní.“

Zaběhla si pro podpis na propustku k nejvyššímu. Věděla, že to bude bez problémů, takové drobnosti jdou mimo něj. Hlavně, když je práce včas hotová. Kdy ji kdo udělá, to ho nezajímalo.

„No vida, podepsal s mobilem u ucha, ani nemrkl! Šéfka by měla řečí jak opice blech! Dobře že tu není,“ uvažovala cestou k autu.

Hodila kabelku na zadní sedadlo a šlápla na plyn. Musela nejdřív domů pro plavky. Za pár minut už zastavovala před patrovým domkem. Nebyl nijak zvlášť veliký, proč taky? Žili v něm s Lukášem sami. Vlastní děti neměli a mít ani nebudou. Věděla to už dávno. V pubertě prodělala nepříjemné onemocnění, jehož následkem byla neplodnost. Naučila se s tím žít, a když potkala Lukáše, přestala se tím i trápit.

Měl z prvního manželství dceru Andreu. Bývala u nich často a ráda. Dříve hlavně o prázdninách, teď, coby vysokoškolačka, u nich dokonce bydlela a prázdniny naopak trávila u matky. Našly k sobě cestu a Renata si s ní kompenzovala nenaplněné vlastní mateřství.

V patře vybudovali kompletní malý byt, měli tedy všichni dostatek soukromí. Od minulého semestru v něm s Andreou bydlela Renatina neteř Klára, protože přišla nečekaně o privát. Jeho právoplatní majitelé se vrátili předčasně ze stáže v cizině, a tak spolu se třemi spolužačkami zůstala rok a půl před promocí bez střechy nad hlavou. Dívky se spolu domluvily, Lukáš s Renatou nic nenamítali a Renatina sestra byla ráda, že má o starost míň.

Teď byl dům prázdný. Andrea odjela na dobře placenou studentskou brigádu do Švédska a Klára trávila prázdniny u rodičů.

„Co se stalo, že Lukáš dnes nejel do práce autem?“ podivila se Renata, když odbočila do jejich ulice a uviděla stát před domem zeleného renaulta. Zajela do prázdné garáže.  Aspoň fiatek trochu vychladne a bude v něm cestou k vodě snesitelně.

V bytě hrálo rádio a bylo slyšet sprchu. Hrklo v ní:

„Někoho tu má! Podcenila jsem základní pravidlo – nezavolala jsem, že jedu domů,“ pomyslela si sarkasticky.

„Teď to bude bolet!“ odhodlaně vykročila ke dveřím ložnice. Nadechla se a prudce otevřela. Nikdo! Nakoukla do obýváku, taky byl prázdný.

„Jsou spolu ve sprše!?“ Odhodlání ji zvolna opouštělo. Než došla ke dveřím, nebyla si jistá, jestli stojí o pohled, který ji zřejmě čeká. Raději lehce zaklepala, ale šumění sprchy bylo hlasitější. Zaklepala tedy víc. Současně s umlknutím zvuků padající vody se ozval Lukášův hlas:

„To jsi ty?!“

„Čekáš někoho jiného!?“ nahlédla do koupelny, připravená hned zase vycouvat. Lukáš pustil znovu vodu. Proud mu smýval ostrůvky šamponu z vlasů i z ramen.

„Co tu děláš?“

„A co ty?“ odpověděla otázkou.

„Chladím se!“ přitáhl si ji nepřipravenou mokrýma rukama k sobě.

„Podívej se, jak vypadám! Zničil jsi mi účes,“ jihla a pobaveně sledovala, jak zápasí s jejími mokrými svršky, aniž by mu vyšla, byť půl kroku, na pomoc. Vlažná voda odplavila podezření spolu se šamponovou pěnou odpadovou mřížkou.

Prvotní rozladění a podezřívavost se změnila v blaženost, závrať a uvolnění. Opírala se mokrou, rozcuchanou hlavou o Lukášovu hruď a nechávala doznívat nečekaný zážitek v rozházených polštářích. Ležel se zavřenýma očima a pravidelně oddychoval. Začínal usínat, ale nebylo mu to dopřáno. Renata zvolna sunula ruku po jeho stehně k jednoznačnému cíli. Zareagoval tak, jak očekávala. Vypadalo to na „četbu“ na pokračování, ale další kapitolu přerušil nepatřičný zvuk. Někdo odemykal domovní dveře!

Lukáš chtěl vyskočit z postele, ale zabránila mu v tom stiskem a lehkým syknutím. Hlava mu klesla zpátky na polštář. Vzápětí vběhla do ložnice vichřice. Měla tvář neteře Kláry a ohlašoval ji zvonivý smích a hlas:

„Viděla jsem před domem tvoje auto, to je fajn, že jsi doma! Stýskalo se mi, králíčku!“

Úlek byl všeobecný.