Jak jsme se seznámili

Tak tady jsem kdysi trávila své dny. Než jsem šla do důchodu, tak jsem tady prodávala boty. Na tento pultík vedle pokladny jsem během těch mnoha let naskládala nejmíň kamion krabic! Tudy jsem nachodila snad tisíc kilometrů mezi regály. Prostála jsem tu spoustu hodin v roli „hlídacího psa“. Tady mi utíkal život, ani nevím jak.
A tady jsme se seznámili! Byl to jeden z těch ubíjejících, hektických dní. Venku se klubalo jaro z teplých bund a kozaček a žadonilo o nové jarní obutí. Úměrně s kalendářem stoupal počet koupěchtivých zákazníků.
Od rána už jsem měla v nohách několik kilometrů naběhaných mezi regály a skladem, pusu umluvenou a ruce unavené od neustálého přinášení a odnášení stohů krabic a krabiček. A k tomu jsem ještě musela dávat bedlivý pozor na nenechavce. Majitel obchodu si, kdoví proč, umanul, že budeme vystavovat celé páry, a to je lákalo, jak červený šátek býka. Nám to jen přidělávalo starosti!
Právě jsem obsluhovala nerozhodnou a únavnou zákaznici. Trpělivě jsem jí přinášela a odnášela vzory i velikosti a tajně jsem si přála, aby už konečně našla, co hledá. Ostřížím zrakem jsem cestou nahlížela mezi regály, abych uhlídala svěřené zboží.
Konečně! Nesla jsem k pokladně barevnou krabici a zákaznice se spokojeně usmívala. Chystala jsem se jít uklidit ty zbylé do skladu. Cestou kolem dětského oddělení jsem zaslechla nějaký šramot z druhé strany polic. Nikoho nebylo vidět, ani slyšet – zákazníci, sklonění nad dětmi, s nimi většinou hovoří. Nahlédla jsem tedy za regál.
„Ahoj, máš duou?“ vypálil na mě nečekanou otázku malý, asi tříletý špunt. Seděl na sedátku a soustředěně si prohlížel novou botičku na své natažené nožce.
„Mám druhou,“ sáhla jsem pro ni do regálu.
„Jak se jmenuješ?“ zvědavě jsem si ho prohlížela, zatímco jsem mu nazouvala duou.
„Líša!“
„A s kým jsi tady?“ nepřestávala jsem vyzvídat.
„S mamikou a týcem,“ sklouzl ze sedátka a pelášil k protější straně, kde se právě vynořila trochu vyplašená dvojice:
„Tady jsi!“ vyhrkla mladá žena a vrhla se ke klučíkovi. Mladík ji následoval. Nevěnovali mi ani jediný pohled, zato já jsem nevycházela z údivu:
„Tak ty jsi strýc?“ nevěřícně jsem zírala na svého syna.
„ Jé, mami, jak to, že jsi tady? Dnes máš mít volno, ne? Promiň, tohle je Marta…a Ríša, ale s tím už se znáš, jak vidím,“ trochu rozpačitě náš představil a rychle dodal:
„My se v sobotu stavíme na kafe, jo?!“

Tak takhle jsme se seznámili. Promiňte, už musím jít! Vnuk Ríša si zkouší boty na promoci. Musím mu jít podat duou. Ostatně, myslím, že proto si mě s sebou na ten nákup vzal!