Babiččiny čarovné kamínky

Moje vnučka, která pomyslně stála na prahu mé „spisovatelské“ dráhy si velice přála mít ode mě svou vlastní knížku. Prožívá se mnou každý můj sebemenší úspěch a tak jsem jí její přání splnila k desátým narozeninám.

Sepsala jsem pro ni své vzpomínky z dětství a uložila jsem je do čarovných skleněných kamínků. Když se podíváte skrz ně, proti světlu, uvidíte dávno prošlé příběhy jako na dlani.

Knížka nebyla určena širšímu publiku, byla psána jen pro potěchu mých nejbližších a také moji. Ale kupodivu, jak jsem zjistila, zaujala i širší čtenářskou obec. Dosud putuje od rukou k rukám mezi přáteli mých přátel a prý se líbí.

Co víc si může autor přát!

Ukázka z knížky: Rádio

Měla jsem šťastné dětství, měla jsem mámu, tátu, sourozence a měla jsem i babičku. Babičku, která byla neoddělitelnou součástí mého světa.

Než jsme se odstěhovali do Pepíkodolu, bydlela s námi. Přesněji, my jsme bydleli s ní. V bytě, který se honosil kuchyní a jedním, jediným pokojem. V tom bytě se nás tísnilo šest. Šest lidí a láska. Táta byl vynalézavý, poradil si s nedostatkem úložného místa po svém. Do kuchyně vestavěl z překližky a hobry šatnu. Potáhl ji plátnem, které jistě pocházelo z nějakého levného výprodeje, protože naši na žádné velké rozhazování peníze neměli.

Za podivnou vestavbou jsme my dvě, babička a já, spaly na rozkládacím gauči. Zbytek rodiny trávil noci v obývacím pokoji. Ráno jsem otevřela oči a v zimě, v létě, ať venku padal sníh nebo se lil déšť, viděla jsem modro. Přesněji řečeno modrošedo s velkými, tmavými modrými puntíky.

Považovala jsem za velké privilegium, že smím spávat s babičkou v kuchyni. Už i proto, že jsem s ní mohla večer co večer poslouchat v rádiu četbu na pokračování. Co na tom, že to byla četba z knih pro dospělé a já mnohému ještě neporozuměla? Byly to knížky. A knížky a moje dětství patřily nerozlučně k sobě.

Měli jsme rádio ve velké, černé, dřevěné bedýnce. Spodní okraj lemovalo široké plexisklo, se spoustou šikmých sloupců slov, většinou názvů měst z celé Evropy a v rohu výraznějším písmen stálo: Telefunken. Zaklínadlo a tajemství. To slovo mě provázelo celým dětstvím. Mělo pro mě neopakovatelné kouzlo. Jeho význam jsem neznala a po pravdě, dodnes přesně nevím, o co šlo. Bylo to jméno výrobce nebo nějaké technické označení? Bůhví. Nepátrám po tom. Vlastně to ani nechci vědět. Pro mě je to kouzelné slovíčko, které otvírá vrátka do dětství, a to mi stačí.

V obou dolních rozích se dalo otáčet knoflíkem. Ten vpravo uváděl do pohybu červenou tyčinku za plexisklem. Kde se zastavila, tam odtud jsme poslouchaly vysílání. Bývala nastavená na místě, kde se dalo číst: PRAHA 1. A po poslechu četby ji babička občas posunula jinam, ale to už jsem většinou sladce usínala. Jen jsem si občas ráno všimla, že je nastavená na slovíčku Luxemburg, slovo, které bylo obestřeno tajemnou vůní neznáma.

To nejkrásnější, co na rádiu bylo, že se ovládalo knoflíkem nalevo. Otočila jsem a cvak! A bylo ticho. Dlouhé ticho, ze kterého se uprostřed rádia začalo linout světélko a za chvíli se na mě dívalo magické, zelené oko. A teprve potom se ozval zvuk. Buď hudba, nebo hlas. Tichounce, aby to vedle v pokoji nerušilo spáče. Zalezla jsem si k babičce pod peřinu a poslouchala. Zelené oko za hlavou dávalo pozor, aby nám ani slovíčko neuteklo. Zelenkavý přísvit vytahoval tmavší puntíky ze stěny přede mnou a hlas z rádia mě vodil po tajuplných cestách fantazie.

Měla jsem krásné dětství! Měla jsem babičku!