Povídky na klíč bez DPH

Povídky ze života a o životě. Starý pan Sedláček, zámečník na penzi, kutí ve své dílničce v garáži a přitom vypráví své přítelkyni spisovatelce příběhy klíčů, které sbírá. Co klíč, to příběh!

Ukázka z knížky:

V tiché ulici na předměstí, přikrčená mezi stromy, zvolna končila svou existenci omšelá garáž s červenými vraty. Na nich oprýskával černou barvou neuměle načmáraný nápis: VÝROBA KLÍČŮ.

V létě bývalo dokořán otevřeno a v útrobách nevelké dílničky bzučel svou čmeláčí písničku soustruh, na kterém soustředěně pracoval starý pan Sedláček. Vyráběl klíče pro nemnohé zákazníky. Občas zhotovil nebo opravil nějakou tu drobnou součástku na kolo nebo co, kdo v okolí potřeboval. Samozřejmě, že těm mladíkům, s koly jak pro závodníky, pomoct nemohl, ale klukům, kteří rejdily na starých bicyklech po polňačkách v okolí, jeho šikovnost přišla vhod. Měl někde v šuplíku živnostenský list: „Bohumír Sedláček, zámečnictví“, ale to jen, aby bylo povinnosti učiněno zadost. Rozhodně ho to neživilo.

Po zbytek času sedával na staré, rozviklané židli před vraty, pokuřoval viržinko a klábosil se sousedy. V zimě o své přítomnosti v dílně dával vědět stužkou kouře, který stoupal komínkem nad střechu garáže. Leckterý soused rád zašel na chvíli do tepla z malých, starých kamínek.

Pan Sedláček vlastnil sbírku starých klíčů. Nebyly to jen tak ledajaké klíče. Nezáleželo mu na tom, jak jsou na pohled krásné, ani na jejich historické ceně. Starý pán sbíral klíče s příběhem. Veselým, smutným, letitým i novoučkým, na tom mu nezáleželo. Důležité pro něj bylo, vědět, co má jeho nový přírůstek do sbírky za sebou.

Zevnitř měl na vratech upevněnou dřevěnou desku s háčky a na nich zavěšené své poklady. V létě, když měl vrata otevřená, sloužily mu jako reklamní poutač. A pan Sedláček rád příběhy svých klíčů vyprávěl dál, když bylo komu. Sousedé už je všechny znali nazpaměť, ale když se tu zastavil náhodný zákazník, to byla jiná! Pan Sedláček si nedal ujít příležitost, aby k novému klíči nepřidal aspoň jednu historku některého z těch starých.

Krátce před začátkem prázdnin si tam přišla nechat udělat klíč obrýlená, starší paní. A bez dlouhého otálení se zeptala na jeho svéráznou sbírku, o které prý slyšela někoho povídat a že by si ráda některý ten příběh poslechla. Představila se a pan Sedláček se dozvěděl, že má co do činění se spisovatelkou, která by ráda o příbězích jeho klíčů napsala knížku. Pan Sedláček ukázal na ověšené prkno a dal jí vybrat. Žena dlouho neváhala, na jeden klíč ukázala a starý pán začal vyprávět.