Ledničková prasátka

Na ledničce se shromáždila magnetická vepřová společnost. Nepřátelí se s poličkovými, ani s nástěnkovými. Jsou pyšní na své magnety na zádech. Vystrnadili ze svého středu na dolní dvířka dokonce i prasátka z barev na sklo, která se k nim chtěla přidat a přilnout k dvířkům po jejich boku. Se zlou se ale potázala. Hnali je sviňským krokem, a to doslova, pěkně dolů.

„Na spodních dvířkách od mrazáku se můžete usadit, tam naší komunitu nijak neohrožujete! Nikdo si vás tam příliš všímat nebude, ale tady, mezi námi, nemáte co pohledávat. Vaše příliš lesklá a barevná ouška a rypáčky by mohly případně zastínit nás, magnetky, a to vám trpět nebudeme!“ vykřikovalo největší prasátko z šedého kamene, opatřené dokonce dvěma magnety, aby dokázaly unést jeho tíhu a velikost.

Stádečko dřevěných prasátek v přírodních odstínech přizvukovalo, protože i je skličovala obava z nenápadnosti. Pestrá směsice barevných prasátek se sice neobávala, že by zůstala nepovšimnuta, ale přidala se k ostatním už jen z pouhého vědomí, že v jednotě je síla! A taky proto, že zaslechla, jak si Bobík ze čtyřlístkových magnetek z jogurtů dokolečka šušká:

„Kdo není s námi, je proti nám!“ Asi to kdysi, v dobách svého zrodu, někde zaslechl a utkvělo mu to v jeho vepřovém mozečku.

Nevraživost proti „okenním“ prasátkům podněcoval i párek textilních prasátek. Viseli na ledničce, chyceni za všechna kopýtka, ale cítili se mocní. Tolik magnetů neměl žádný jiný příslušník jejich společenství! Přidržovali papírky se vzkazy a poznámkami, ale tvářili se, jako by přinejmenším podpírali zeměkouli.

„Magnetickou společnost si rozvracet nedáme! Splníme svěřené úkoly ve zkráceném čase! S vepřínem na věčné časy a nikdy jinak!“ Vykřikovali své odposlouchaná a mírně upravená hesla a čerta starého se starali, jestli dávají smysl. A ve svém zahledění do bílé plochy ledničkových dveří si nevšímali si, jak si prasátka na okolních policích a poličkách (i jinde), klepou na čela a kroutí ovary.

Ráno byla kolem ledničky mokrá skvrna. Chudinka dožila své provozní dny. Babička z ní odstranila soupisku nákupu, recept na jahodové koláče od Aničky i vzkaz: Dědo, nezapomeň koupit televizní program! Do krabice od bot naskládala magnetická prasátka, navrch přidala ta ze spodních dvířek a šoupla jí do skříňky:

„Tady musíte počkat, než pro vás bude nové místo,“ a šla si do banky vyzvednout peníze na novou ledničku.

Čuníci se v krabici tísnili, šlapali po sobě a veškeré pokusy nějak se smysluplně porovnat, přicházely vniveč. Magnety jim to nedovolily. Odstrkovaly je od sebe nebo je zase nečekaně spojovali do nesourodých dvojic, jak je jejich přirozeností. V krabici vládl chaos a nervozita. Všichni se hádali, jen plochá prasátka s danou přilnavostí zůstávala klidná. Hbitě uhýbala rozčileným pašíkům, až našla bezpečné místo na dně. S mírně pobaveným úsměvem pozorovala revoluční náladu v krabici:

„Ono je to zase přejde,“ mrkl okem stříbřitě vybarvený pašík s růžovou mašlí, „jen co se dostanou zpátky  na dvířka.

„Obávám se, že se nepoučí,“ zamyšleně prohodil jeho červenolící přítel.

„Co naděláš! Nás dva to ale trápit nemusí. Naše místo zase bude mimo jejich komunitu, to se nezmění. Nechme jejich starosti jim, my je za ně nevyřešíme!“

„To máš pravdu, kamaráde! A co myslíš, jakou značku ledničky si babička s dědou vyberou?“

„Myslím, že to není důležité, hlavně, aby do ní měli co dávat! Zavírat a otvírat se musí každá. Dvířka budou i pro nás, neboj se,“ ukončilo debatu stříbřité prasátko a zaposlouchalo se do rozvíjející se hádky v rohu. Prasátko s kývací hlavičkou na drátku se pokoušelo nepozorovaně uždibovat z dortu v rukou prasečího řeckého kuchaře, původem z ostrova Rhodos:

„To šem blásen! Tááákofa nehoráznost! Tsopak to še délá? Já tebe nakopnu do té tvé punťované kýty!“ Pokoušel se otočit zády, aby se dort dostal z dosahu mlsného rypáčku. Plesk! Než se nadál, skončil připlácnutý na zádech rozesmátého čuníka s hroznem barevných balónku v předním kopýtku.

„Tady se tvoří dějiny a vy se tu veselíte a hodujete. To se neslučuje s magnetickým smýšlením, za to vás stihne spravedlivý trest vedení ledničkové vepřové strany,“ rozohnilo se vypasené prase na ostrůvku slámy.

„Vidíš to, co jsem říkalo! Jsou nepoučitelní…“ Třpytivé prasátko si urovnalo růžovou pentli a uložilo se k spánku. Jeho přítel také zamhouřil malá očička a za chvíli oba slastně oddychovaly. Kolem nich zuřila revoluce v krabici, ale oni ji zaspali. Probudilo je až zaštrachání babiččiny ruky, která je s mlasknutím „přilepila“ na krásnou, novotou vonící ledničku. Nad hlavami se jim ozývaly dozvuky bojových myšlenek magnetických exemplářů vepřového pokolení. Vypouklá dvířka bránila ve výhledu, takže se na ně aspoň nemuseli dívat. A věřte, bylo jim tak líp!

Vepřová svatba

Na poličce úplně nahoře se usmívá svatební pár vepříků. Tlusťoučká nevěsta, celá v bílém, s věnečkem laškovně nasazeným na jedno ucho a ženich naditý ve fraku. Strnuli v láskyplném objetí. Hned uslyšíte proč!

Šímovi mají na dvorku chlívek a v něm prasátko Julii. Klímovi mají také chlívek, byteček pro prasátko Romea. Chalupy i chlívky jsou spojeny jednou společnou zdí, ale Klímovi a Šímovi se nemají rádi. Nikdo už pořádně neví proč. Povídá se, že prababička Anna Šímová kdysi dávno, když byla ještě malá Andulka, špatně hlídala husy, ty se v noci zatoulaly šafáři Klímovi do ječného pole a bylo zle. Klíma si stěžoval, že je Anča nevyhnala a paňmáma Šímová na to, že prý nesmí do bílého dne z domu. Pohádali se, přestali spolu mluvit a už to tak zůstalo.

Taková prkotina a tolik je s ní mrzutostí! Už po tři generace se to táhne, ale teď to vypadalo, že se blýská na lepší časy. U Klímových se před pětadvaceti lety narodila dcerka Jaruška a k Šímovým si to o rok dřív namířil čáp s malým Ríšou v peřince. Stalo se to nejlepší, co se stát mohlo, protože děti nedbaly na neshody rodů a svorně si spolu hrávaly. Nejdřív ve školce, potom odpoledne po škole za vsí a nakonec se do sebe zamilovaly. Tak to přece v pohádkách bývá!

Nebudu dlouze vyprávět, jak si musely svou lásku doma vybojovat. To víte, že se to neobešlo bez potíží, ale dobrá věc se podařila, rodiny se smířily a chystala se svatba. V obou chlívcích tloustla prasátka, a tak o maso na svatební hostinu bylo postaráno. Řezník už byl objednaný, kotel na ovar vydrhnutý, krup na jelítka bylo nakoupeno tak akorát a slivovice taky nechyběla.

Nedlouho před zabijačkou se přihnala průtrž mračen.  Provazy deště bičovaly zem, vítr řádil jako pominutý a rval se se vším, co mu přišlo do cesty. Střechu nad chlívky roztrhal na cucky a hned zas odletěl běsnit jinam. Oba sousedé obhlédli škody a byli rádi, že žádná nevznikla na chalupách. Chlívky ven čert, vždyť zabíjačka už je přede dveřmi. Prozatím přemístili čuníky do staré kůlny u Klímových na dvoře a mladí měli za úkol tam o ně pečovat. Nosili jim pomeje i několikrát denně. Jen ať se prasátka pomějí, než skončí na talíři!

Ovšem s jednou věcí nepočítali, vlastně to nikoho ani ve snu nenapadlo! Prasátko Romeo se zamilovalo do prasátka Julie. Kam se hnula, vrhalo za ní ty nejzamilovanější pohledy, jakých bylo schopno a celé se při tom červenalo.

A co na to Julie? No co myslíte? Zamilovala se taky, to je jasná věc! Klopila svá maličká prasečí očička a červenala se ostošest, kdykoli se sešli u korýtka.

První si toho všimla Jaruška a hned upozornila Ríšu. Chvíli pašíky zkoumali a pak se rozběhli pro své rodiče.

„Tati, čuníci mají červenku,“ přiběhla Jarka za otcem do garáže. Seřizoval právě rodinnou škodovku, aby v pořádku dovezla svatebčany na radnici. Červenka je vážná a nakažlivá prasečí nemoc, pokud to nevíte! V tátovi hrklo, odložil šroubovák a spěchal do kůlny. Přichvátali i oba Šímové, společně vběhli do prasečího příbytku a naskytl se jim nečekaný pohled. Romeo s Julií  byli zaneprázdněni počítáním hubiček. Oba slastně přivírali očička a vůbec si nevšímali, že mají diváky.

„Tak tudy na to! Pašíci se nám zamilovali, žádná červenka,“ smáli se poťouchle taťkové. Jenže pak zvážněli:

„Co s nimi uděláme, přece je teď nesníme,“ ptal se Klíma Šímy.

„Ani nápad! To jim přece nemůžeme udělat! Nevím jak tobě, ale mě by ani nechutnali,“ přiznal Klíma Šímovi.

A tak bylo rozhodnuto! Odvolali řezníka, kotel šoupli zpátky do sklepa a na svatební hostině se místo vepřových řízků podával kroupový šoulet.

 

Prasátko s kytarou

Prasátko s drátěnými zadními kopýtky a s kytarou v předních kopýtkách taky z drátků doplnilo mou sbírku po školním výletě vnuka Bertina. Objevil ho na jednom stánku v podhradí Buchlova a ani chvíli neváhal obohatit o něj mou sbírku. A tohle je příběh, který mu o něm vyprávěl prodavač.

V Gulášové Lhotě, hned v krajním stavení se narodila selátka. Vypadala jako růžové vánočky! Cpala se od rána do večera a rostla do prasečí krásy. Jen nejmladší se tak trochu vymykalo. O obsah korýtka se moc nezajímalo. Bylo to takové malé všudybýlče. Potulovalo se po dvorku, prolézalo tajnou dírou v plotě do zahrady a zkoumalo, k čemu je ten svět vlastně dobrý!

Jednou zaslechlo ze stodoly na konci zahrady cosi podivného. Podivného, ale příjemného. Rypáčkem odhrnulo uvolněné prkno vzadu, úplně v rohu a nakouklo do šera uvnitř. Na převrácené bedýnce od jablek tam seděl kluk, držel podivný dřevěný nástroj a pod jeho prsty z něj vycházely ony libozvučné zvuky. Prasátko nevěřícně zíralo na drátky, natažené na té dřevěné věci na klukově klíně a chvějící se podle jeho přání. Nastražovalo uši, aby dobře slyšelo. Něco tak zajímavého ještě nezažilo. A k tomu ještě kluk začal i zpívat. Ladilo to s vyluzovanými tóny a prasátko bylo úplně u vytržení. Blahem chrochtalo a pokoušelo se dostat hlavou co nejblíž, aby dobře slyšelo. Najednou se ozvalo zapraskání, zpuchřelé prkno povolilo a prasátko vpadlo zničehonic dírou do stodoly. Zastavilo se až těsně u bedýnky. Honem nevědělo, co udělat, bylo z té situace celé zkoprněné. Kluk přestal leknutím hrát, ale když uviděl selátko, rozesmál se na celé kolo:

„Ty jsi trumbera, podívej se, cos udělalo? To se ti moje písnička tak líbila, že jsi ji chtělo slyšet zblízka? Tak já ti ji zahraju a zazpívám ještě jednou!“ Stiskl krk kytary a uhodil do strun, až prasátko poskočilo a dal se znovu do zpěvu.

Rachot, hluk a zpěv přilákaly do stodoly dědu:

„Co se to tu děje? A co tu dělá to sele,“ tázal se udiveně. Promnul si oči, aby se ujistil, že dobře vidí. Nešlo mu na rozum, že uprostřed stodoly spatřil svého vnuka třískat do kytary a řvát na celé kolo nějaký rockový hit a prasátko, rytmicky hýbající rypáčkem a nespouštějíci z toho divadla svá malá očka.

„Dědo, vidíš to taky. To je tedy muzikální čuník,“ vnuk odložil kytaru a podrbal pašíka pod krkem.

„Taky koukám jako blázen,“ kroutil děda svou šedivou hlavou.

„Víš co, donesu mu do chlívku svou starou plastovou kytarku. Pokud si ji nerozšlápne, třeba se na ni naučí hrát,“ řehonil se kluk a upaloval na půdu pro hračku. Dědeček mezitím zahnal prasátko nazpátek do chlívku a pomyslel si něco o bláznivém mládí. „No co, jen ať si kluk užije.  Za pár dní končí prázdniny, zas bude ve městě v paneláku, tam se moc nevyřádí,“ bručel si pod fousy a sám byl zvědav, jak se bude sele na kytarku tvářit.

Ráno šel kluk s dědou krmit a nevěřili vlastním očím: Na korytě sedělo prasátko, jedním kopýtkem nemotorně svíralo kytaru, druhým brnkalo do rozladěných strun a kvičelo, až se hory zelenaly. Znělo to jako známá písnička od Jarka Nohavici:

„V řadě za sebou

tři čuníci jdou, ….“

Jehelníček

Verunka se vrátila ze školního výletu:

„Podívej, babi, co jsem ti přivezla!“ Podávala mi papírový sáček s měkkým, kulatým obsahem.  Vykouklo na mě růžovoučké prasátko s bříškem plným vaty, plstěnou hlavičkou a bílým krejzlíkem z krajky. Velikánské uši stínily nakreslený rozesmátý čumáček a malinké tečky místo očí. Vypadalo roztomile a hned jsem si ho zamilovala.

„To je, jehelníček, říkala ta paní prodavačka,“ poučila mě vnučka.

„To jsem si myslela, ale já bych do něj jehlu nezapíchla ani za nic,“ ubezpečovala jsem ji a ona se jen usmála:

„Seš mi jasná, babičko! Taky na jehly a na špendlíky jsem ti ho nedonesla,“ zdůraznila Verča  a hledala pro něj vhodné místo ve sbírce.

Rozhodla jsem, že jeho místečko bude mezi prasátky na hraní. Má zajímavé sousedy. Zprava puzzle prasečí maminku na kolečkách se selátkem v bříšku. Je s ní pevně spojeno červenou šňůrkou, která slouží místo vodítka a zleva taky pojízdné prasátko, rachotící cestou kuličkami na provázcích o kolečka.

Pak jsou tam ještě dvě prasátka na pérko, každé jiné a mechanické prasátko, které s odpuštěním kaká bonbónky.  O zeď se opírá krabice s klasickým puzzle s obrázkem z pohádky O třech malých prasátkách. Řadu uzavírá krabička od lentilek s prasečí podobou. Je prázdná, o obsah už se dávno postarala vnoučata.

Na druhou stranu od jehelníčku ještě doplňují různorodou vepřovou společnost tři textilní prstoví maňásci a těžítko, ve kterém rotují pestrobarevné třpytky okolo vykuleného čuníka. Nejspíš tak poulí očička nad častým třesením, málokdo totiž, když jde kolem, odolá pokušení. Každý si chce vyzkoušet blyštivé sněžení ve skleněné kouli.  Na konci, jako na stráži, pevně stojí dvoje minutky. Jedny s postavou kuchaře s vepřovou hlavou a druhé jsou jen ta hlava! Ani jedny už nefungují. Malým vnoučatům se velice líbilo, jak tikají, když se natáhnou, otáčí se a nakonec zničeho nic  zazvoní, až jim v tom dokázala neobratným zacházením zabránit.

Jehelníček ale pokukuje po vznešenější společnosti. Táhne ho to mezi plyšová prasátka. Asi si myslí, že těm se podobá víc. Dívá se na jejich vyrovnaný šik na protější polici dnes a denně ze svého místa, ale dobře ví, že mezi nimi by si moc zábavy neužilo. Plyšáci jsou zadumaní, pomalí a řekněme si to na rovinu, trochu nudní patroni. Snad s výjimkou rukavice, ale to je úplně jiná kapitola. Tahle prasátka by ho určitě nezachránila před špendlíky s prasečími hlavičkami, jako se to povedlo prasátku s kordem a prasátku na raketě.

To bylo tak:

Mám ve sbírce i dva špendlíky s prasátky místo hlaviček. Mají své místečko na nástěnce. Ale jsou drobné, málokdo si jich na první pohled všimne, a tak se cítí odstrčené a méněcenné. Vyslechly můj rozhovor s dětskými členy širší rodiny, kdy jsem vydala přísný zákaz cokoli do jehelníčku zapichovat. Jednak,  aby si děti neublížily a za druhé proto, že špendlíky jsou už hodně letité, mírně rezavé, a tak nechci, aby měl jehelníček ve vatovém bříšku nehezké dírky. Což o to, děti přislíbily poslušnost, ale horší to bylo se samotnými špendlíky! Ty se rozhodly můj zákaz ignorovat a změnit své působiště za, podle nich, důstojnější místo, a kde jinde to je, než v jehelníčku?!

Domluvily se snadno a sotva se v bytě rozhostilo noční ticho, vysoukaly se z korkového sevření a začaly šplhat vzhůru. Prasátka naproti viděla, co se chystá a začala vyděšeně chrochtat a pištět a jinak zvukem upozorňovat na blížící se pohromu. Jenže jak jehelníčku pomoct? To by zvládlo jen prasátko s kordem, ale jak by se k nim mohlo dostat přes celou kuchyň?

„Nasedni si, kamaráde,“ ozvalo se řízné zachrochtání. To prasátko na raketě s nápisem P.F. 2000 přibrzdilo před šermířem. Nezaváhal ani na okamžik a už se řítily závratnou rychlostí na záchrannou misi. Právě včas! První špendlík se právě odpíchl k závěrečnému skoku a druhý už se taky pomalu odrážel. Raketa jim vlétla do cesty a prasečí mistr šermu je svou zbraní srazil zpět. Špendlíky udělaly ve vzduchu několik přemetů a zapíchly se jen malý kousek od svého původního místa do nástěnky. Oba zachránci se vyděšenému jehelníčku uklonily a klidným letem se vrátily domů. Jehelníček se jen pomalu vzpamatovával z děsu z ohrožení. Až za hodnou chvíli se probral natolik, že byl schopen poslat naproti zamávání a zavolat své díky. Od té doby je v klidu, protože ví, že má přátele, kteří nad ním drží ochrannou ruku.

Jsem prvňáček, a kdo je víc!

Dneska ráno jsem škrtla další z dlouhatánské řady čárek na papíře, připevněném nad mým novým psacím stolem. Budu si u něj psát úkoly. Po prázdninách jdu do první třídy, jestli to ještě nevíte! Proto škrtám ty čárky. Jsou to dny, které ještě zbývají do jejich konce! Bráška se se mnou sice hádá, že prvňáček zatím ještě nejsem, ale já věřím spíš paní učitelce ze školky!

„Od zítřka už jsi školačka!“ řekla mi, když jsme se loučily naposledy ve školce, a to bylo ten den, kdy si brácha přinesl ze školy vysvědčení, tedy před prázdninami.

Krásná aktovka s Hello Kitty už na mě čeká u toho nového psacího stolu. Mamka ji chtěla ještě nechat ve skříni, kde ležela od Vánoc. Přinesl mi ji Ježíšek i s pouzdrem, obalem na sešity, na svačinu i na pití. Prosila jsem tak dlouho, ať už mi ji připraví, až povolila. Tvrdí sice, že se tam zbytečně ušpiní, ale vypadá to moc hezky! Proč by se měla ušpinit, když si ji beru na záda, jen abych se s ní prošla po bytě. Musím si přece zvykat.

Táta říká, že zezadu to vypadá, že jde aktovka na nožičkách, protože jsem byla nejmenší z předškoláků od nás ze školky. Ale co, však já přes prázdniny třeba ještě trochu povyrostu! Vždycky si napřed umyju ruce, než si s ní jdu hrát. Tedy vždycky ne. Vlastně skoro nikdy, jen když si na to vzpomenu, a to moc často není, to je pravda!

Ale zato k jídlu si ji ze zad sundávám. Za prvé by se mi s ní špatně sedělo u stolu a za druhé by mi to babička stejně nedovolila. Má strach, že si ji něčím pokapu. Třeba kakaem nebo špenátem. Ale copak si dokážu kapat na záda! Myslím, že se spíš bojí, aby mi na ní nesáhl upatlanýma rukama bráška. Sedává u jídla vedle mě.

Brácha se mi diví, že mě to baví, a vůbec jsem prý divná, že se těším do školy. Babička tvrdí, že se první třídy už taky nemohl dočkat, ale on už si na to nevzpomíná. Nebo si spíš nechce vzpomenout! Jde už do třetí třídy a ohrnuje nad školou nos. No jo, no, kluk! To já tam budu chodit ráda, i když už půjdu třeba do páté nebo do šesté.

Mluvila jsem o tom se sestřenicí, ta jde do šestky a říkala, že to prostě bere tak, že se do školy chodit musí. Někdy se jí tam chce, někdy ne, podle toho, co se tam zrovna děje. A nejlepší ze všeho jsou prý prázdniny! Mně se to tedy nezdá, já už bych chtěla, aby bylo po nich, ale brácha mi za to vždycky nadává, tak to radši už nahlas ani neříkám.

Půjdeme s mamkou nakupovat. Máme seznam ze školy, co všechno potřebuji. Táta se chytá za hlavu, kolik to bude stát peněz! A to ještě neví, že mi mamka chce koupit taky nějaké nové oblečení. Nebo ví? Já nevím! Prý za jedno ze všeho moc rychle vyrůstám a za druhé musím chodit do školy pěkně oblečená a ne v těch starých tričkách, co mám na doma.

Já si myslím, že bych klidně mohla. Třeba to bílé bych nosila do školy ráda. Moc pěkně jsem si na něm vybarvila kytičky červenou a zelenou fixou. Přetáhla jsem jen někde a jen trochu! Teda jednou nebo několikrát trochu víc, ale není to moc vidět! I Adélka to říkala! Mamka se zlobila, ale Adélce se náhodou moc líbilo, když jsem jí ho ukázala. A s tou budu chodit do třídy, tak mám potvrzené, že bych ho klidně nosit mohla!

Ale mamka nechce ani slyšet. Určitě mi zase bude chtít koupit něco, co se mi nebude líbit, znám to! Naštěstí se pokaždé nějak domluvíme. Říká sice potom vždycky tátovi, že prý je zvědavá, co bude, až budu velká, když už teď jsem tak vybíravá. Babička se přidává, že to tedy oni, jako rodiče, když byli malí, si rozhodně takhle „vymrčovat“ nemohli. Ale je jiná doba, táta to říká! Nevím sice jak to myslí, ale já mu věřím!

Tak už nemám čas si tu s vámi povídat. Musím jít zkontrolovat, jestli si brácha nepůjčil tajně z mého pouzdra nějakou pastelku. Je všeho schopný! Svoje má polámané a ani ho nenapadne dát si je do pořádku. Prý je dost času, protože škola začíná až za tři týdny. Ach jo, jak já to jen ještě tak dlouho vydržím!

Což takhle svatba, Blaženko!

„Co si Vojta beze mě doma počne. Vždyť on pomalu ani neví, kde najde hrnek na kafe, natož, jak si ho má uvařit,“ lamentovala korpulentní paní v modrobílé kytičkované noční košili. Kolikrát už jsem podobná slova slyšela! Preventivně jsem svého muže už dávno zapojila do všech domácích prací, aby to měl snazší, kdybych se někdy taky ocitla na nemocničním lůžku,!

„Jen se neboj, on si poradí.“ Snažila jsem se uklidňovat každou pacientku, ale tentokrát to bylo jiné. Mluvila jsem s dlouholetou kamarádkou mé mámy. Kdysi dávno jsem ji oslovovala teto, až později jsem jí začala říkat jménem a pochopitelně jsem znala i Vojtu. Nebyl to její manžel, i když spolu měli dvě děti a hezkou řádku vnoučat.

„Neboj se o něj, Blaženko, za ta dlouhá léta od tebe určitě něco pochytil. Jak dlouho už jste vlastně spolu?“ odváděla jsem její pozornost od bolestivých úkonů.

„Na podzim to bude padesát let.“
„To je pořádný ranec společných dní! A proč jste se vlastně nikdy nevzali?“

V úterý ji k nám na internu přivezli s embolií. Ošetřovala jsem její nohu s ucpanou cévou.

„Chodili jsme spolu hned od prvního ročníku průmyslovky. Teda na průmce jsem byla já, on končil pedagogickou fakultu, když jsme se poznali! A co čert nechtěl, šel učit k nám na školu češtinu a občanku. To už jsem byla o ročník výš. V naší třídě naštěstí neučil, ale i tak by to byl děsný průšvih, kdyby o nás něco prosáklo ven! Nebylo to vůbec lehké utajit.

Nejsem na to pyšná, ale otěhotněla jsem ve třetím ročníku. Domluvili jsme se, že se svatbou počkáme, až dokončím školu. Jméno otce jsem tajila. Věděli to jen naši. Neprozradili to, ale odpustit mi nedokázali. S mým rozhodnutím srozuměni nebyli. Nemohla jsem jim vysvětlit, že pokud chci dostudovat a Vojtu nemají vyrazit z práce hned na začátku kantorské kariery, musí to takhle zůstat. Táta tvrdil, že každý má být za své skutky zodpovědný a měl by se k nim umět postavit čelem. Proto se s Vojtou nikdy docela nesmířil. Považoval ho za slabocha, který uhýbá před zodpovědností. Ale ono to tak vůbec nebylo. Vojta by se k našemu vztahu rád hlásil, ale i jemu bylo jasné, že bychom si tím nepomohli, právě naopak. Přesto mi se Zuzankou pomáhali, abych dostudovala.“

„Je obdivuhodné, že jsi to dokázala. To jistě nebyla žádná legrace!“ snažila jsem se poznat konečně celou Blaženčinu story.

„No to si piš, že ne. Po maturitě jsme konečně spolu začali žít. Vojta si našel práci v „opičích“ horách. Řeknu ti, nijak pohodlný život tam lidi nemají ani teď, natož tenkrát. Copak my, my jsme bydleli přímo ve škole a za symbolickou cenu. Dělala jsem školnici a uklizečku v jednom, v zimě i topičku, ale aspoň jsem nepotřebovala shánět jesle a pak školku.

Vojta neměl žádný extrovní plat. Pořád byl jen začínající učitel. A já jsem za školnictví se vším všudy měla sotva pár korun, ale svou výhodu to nesporně mělo. Přestali jsme být závislí na našich. Mizivé úspory, které jsme měli, nenasytně spolkla naše první vlastní domácnost za pár kousků nábytku, pračku a ledničku a vydělané peníze taktak stačily na živobytí, proto jsme se rozhodli svatbu ještě na čas odložit. Tehdy se mnou naši přestali mluvit úplně. Vyčetli mi, že jsem nevděčná dcera, která jim připravila těžké stáří, protože prý pořád poslouchají narážky sousedů na mé svobodné mateřství. A to ještě, chudáci, netušili, že za pár měsíců dvojnásobné!

Po narození Michala mě sice vzali zase na milost. Přece jen byli zvědavi na vnuka, ale naše sporadické společné chvíle připomínaly obehranou desku: Kdy bude svatba? Nic jiného je nezajímalo. Neptali se, jak žijeme, jak se nám daří, chtěli jen zpátky „své dobré jméno“! Tím spíš jsem na slovo svatba začínala mít alergii. Na jednu stranu jsem je chápala, ale na druhou mi tím šli hrozně na nervy.“

„Docela ti rozumím, Blaženko, taky by mi to vadilo, kdyby se mi máma takhle montovala do života,“ přikyvovala jsem. „A jak to s vámi bylo dál?“

„Přišla doba normalizace. Vojta se netajil svým protirežimovým postojem, a to ho stálo i to pofiderní místo učitele v podhorské jednotřídce. Vyhodili ho a tím pádem jsme přišli i o byt. Naštěstí se nad námi slitoval jeden z místních starousedlíků a pronajal nám ve svém stavení takzvaný výměnek – pokoj s kuchyňkou, bez koupelny. Smýšlel stejně, jen si to nechával pro sebe.

Protloukali jsme se, jak se dalo! Chodila jsem pomáhat na pole, šila jsem doma chňapky a obšívala utěrky pro fabriku z nedalekého města. Vojta se marně snažil najít si stálé zaměstnání. Víš, jak to tenkrát chodilo? Nepracovals, tak jsi byl příživník a na to byly paragrafy! Politicky nespolehliví hledali jakoukoli práci těžce. Vojta někdy o nic nezavadil měsíc, dva, takže si pro něj vždycky přišli a hned měli důvod, aby ho zavřeli.

Za této situace byla svatba to poslední, co by nám prospělo! Kupodivu, tohle uznali i naši. Ale netajili se názorem, že bych měla od Vojty odejít, najít si někoho lepšího a vdát se. Víš, jak mě to bolelo? Jak si mohli myslet, že bych ho vyměnila za pohodlí a papír z radnice! Moji vlastní rodiče! Nikdy jsem nepochopila, že pro ně bylo veřejné mínění důležitější než štěstí vlastního dítěte.“

„To máš těžké, Blaženko, dřív to tak prostě chodilo, vždyť to přece víš. Svobodná matka byla odsuzována a ostouzena. Dnes je to všem jedno, ale tenkrát…! Určitě to lidi dali párkrát pocítit i přímo tobě.“

„To víš, že jo! Mockrát, ale naučila jsem se, jak se s tím vypořádat. Děti vyrostly, doba se změnila. Vojta se vrátil ke své práci. Neučil, ale vrátil se do oboru. Pracoval v pedagogickém nakladatelství a byl tam moc spokojený. Stejně se celý život motal kolem knížek, vůbec mě to neudivilo.

Ani by nám už nepřišlo, že nejsme sezdaní, kdyby nebylo různých zákonů a předpisů, které nám ztrpčovaly život. Naši umřeli, aniž by se mé svatby dočkali! Někdy si říkám, že jsem jim ublížila, ale bylo to vzájemné. Oni mně svým postojem taky!  Ale to víš, byli to rodiče, dávno jsem jim odpustila. Vzala jsem si z toho ponaučení. Svým dětem do jejich vztahů nemluvím, ani jim neříkám, co si o tom myslím. Jsou to jejich životy, ať s nimi naloží, jak uznají za vhodné!“

„To je moudré, Blaženko! Tak, jsme hotovy. Nesmíš chodit, ale to ty jistě víš. Jsem tu dnes až do sedmi, ještě za tebou zaskočím, než půjdu domů“ sbírala jsem své pomůcky k převazu.

„Maruško, co myslíš, jak dlouho tu budu muset  zůstat?“

„To nevím. Až to lékaři uznají za vhodné, pustí tě domů, neboj se! Aspoň si tady odpočineš, nemáš kam spěchat,“ snažila jsem se ji uklidnit. Myslela jsem si, že se pořád ještě obává, jak si Vojta sám poradí, ale překvapila mě:

„Doufám, že do neděle budu zpátky doma. Pozvali jsme totiž na oběd obě děti s rodinami a chceme je něčím překvapit. Rozhodli jsme se, že si dáme dárek k tomu našemu padesátiletému výročí: vezmeme se. Za dva týdny budeme mít svatbu!

Já vím, já vím… je to praštěné, takhle na stará kolena, ale víš, už máme svá léta a já jsem si najednou uvědomila, že nechci umřít svobodná. Vojta to cítí stejně. Jen nevím, jestli nebudeme lidem pro smích?!“

„Ale Blaženko, že to říkáš zrovna ty! Copak ti na tom někdy záleželo? Vždycky ses řídila tím, cos považovala za správné. Bez ohledu na lidi. A tohle je to nejlepší, co pro sebe můžete udělat!“ odešla jsem z pokoje s úsměvem. Musím to povědět mámě, bude mít radost.

 

V neděli jsem přebírala od kolegyně službu:

„V noci jsme měli exitus. Ta tvoje známá na trojce, další atak embolie…“

Dolů do dolu


Prstíky slunce opatrně rozhrnují krajkovou lemovku našedlé přikrývky oblohy. Bude krásně, jedeme jen v tričku. Ostatně v plánu je muzeum, tam nám zima nebude.

U autobusu se na nás soustřeďují udivené pohledy a prší všetečné otázky typu:

„Není vám zima?“ Není, i kdyby byla! Přece nepřiznáme, že jsme se právě předvedli jako cestovatelští zelenáči.  Ale nám zima opravdu není. Je nám příjemně a příjemné se jeví i očekávání budoucích zážitků. Do chvíle, než autobus naplní slova průvodkyně:

„Součástí prohlídky muzea je i sfárání pod zem a zhruba hodinový pobyt v kůži horníka – začátečníka. Oblečte si bundy i svetry, všechno, co s sebou máte. Je tam pořádná zima!“ Což o to, já bych si oblékla cokoli, co bych s sebou měla, kdybych s sebou cokoli měla!

Čekáme ve dvojstupu před klecí, která už spouští první várku návštěvníků do hlubin asi čtyř a půl metru. Za pár minut se v podzemí ocitáme i my.

Zima je tu tedy výstavní! Ale moc jí nevnímám. Mám tu jiné pocity. Můj muž má ve svém životopisu rok práce v dolech. Byla to tenkrát taková doba: jsi pracující inteligent a chceš požívat výhod dělnické třídy? Tak se přičiň a ukaž, že umíš i pracovat!  Alou na rok do dolů a pak možná bude mít tvá rodina klíč od bytu!

Za dlouhých zimních večerů mi o tom vyprávěl. Vzpomínal, jaké to bylo, když v  nízkých slojích kutali uhlí vleže. Už jen ta představa mi naháněla husí kůži. A teď jsem to viděla na vlastní oči: Pro větší autentičnost do jedné takové šikminy naaranžovali figurínu horníka se sbíječkou. Leží tak, že mu není vidět do obličeje a já jsem si byla jistá, že má tvář mého muže.

Toho skutečného, stojícího vedle mě s nostalgií a zvláštním poloúsměvem na rtech jsem vzala za ruku. Měl jí jako kus ledu. Čas se na okamžik vrátil o mnoho let nazpátek. Taky tam viděl sám sebe. Zahřívala jsem mu ruce. V pološeru jsem očima hledala drobné černé jizvičky. Zarostl mu tu tenkrát do nich uhelný prach. Už dávno je nevnímám, až teď. Tajně jednu zlehka pohladím.

Mluvíval o tom tak lehce, jako by to byla rekreace, oproti práci konstruktéra, která ho, s výjimkou těch dvanácti měsíců živila. Usmíval se, když jsem říkala, že hornickou dřinu považuji za hrdinství. A přitom jsem si ji ani z poloviny nedovedla představit!

Večer jsem se k němu přivinula a položila jsem mu otázku, která mě celý zbytek den pronásledovala:

„Bál ses tam někdy!“

„Bál!“

„Čeho?  A kdy?“

„Dnes, že nastydneš…“

Má první hodina tance

Bylo nám kolem šestnácti a právě jsme se chystali vstoupit do víru společenského dění. Čekaly nás taneční!

„Taneční neslouží jen k tomu, abyste se naučili tančit, jak mají v názvu. Jejich úkol spočívá především v proměně stáda rozjívených telat ve lvy salonů a v dokonalé mladé dámy. Ve vašem případě to ale bude obzvlášť obtížné,“ vychutnal si nás náš třídní a rozdal přihlášky.

Taneční se na čas staly centrem všeho dění. Probírali jsme kdeco, od bot a oblečení, přes vlasové úpravy, líčení a povinné bílé rukavičky chlapců až po šikovnost či nemotornost těch, kteří nebyli právě v doslechu.

Večer se náš internátní pokoj proměnil v kadeřnický salón. Proslula jsem mezi děvčaty jako samozvaná „kadeřnice“. Vytváření vlasových kreací na hlavách kamarádek mě bavilo a baví dodnes. Byly spokojené a ušetřily za návštěvu kadeřnictví.

Přiblížil se den „D“. Nové šaty, model vyrobený šikovnýma rukama mé mámy, visely ve skříni a boty se ukrývaly v krabici na jejím dně. Nechtěla jsem je mít na očích, protože se rozhodně nejednalo o Popelčiny střevíčky a já, pubertálně posedlá uniformní představou krásy, jsem tím hodně trpěla. Nepřesvědčilo mě ani obdivné vzdychání ženské části příbuzenstva nad mým, údajně éterickým, vzhledem víly. Žádná víla nemá sedmičku nohu!

Ze školy jsme to vzaly na internát poklusem a maratón příprav se dal do pohybu. Poslední z dívek opustila mé provizorní „kadeřnictví“ a já jsem se mohla začít věnovat své proměně v krásku. Hupsnout pod sprchu, nalíčit, učesat se,

obléknout nadýchanou krásu a nazout své stříbrné jednačtyřicítky.

„Proboha!“ Můj zděšený výkřik sice přivolat kamarádky, ale to mi nepomohlo, protože sedmičku nohu jsem na internátě měla jen já a vychovatelka. V krabici si místo nových střevíčků, hověly staré tenisky mého mladšího bráchy. Představila jsem si ho, jak se právě teď doma pubertálně chechtá svému „dobrému fóru“ a chtělo se mi ho uškrtit.

„To mu nedaruju…,“ zuřila jsem, ale můj problém to neřešilo. Měla jsem k dispozici jen botasky nebo domácí pantofle. První hodina tanečních se bude muset obejít bez mé přítomnosti.

„Zkus je,“ ve dveřích se objevila vychovatelka.

„U mě se to ztratí, pod stolem nebude vidět, co mám obuté,“ řekla a dívala se na své mokasíny. Mně podávala lodičky.

Moje nohy v nich najednou vypadaly nejmíň o půl druhého čísla menší.

 

I to se může stát!

Zadání: Gott, básně, krásně, dásně, tísně.

 

Rozhovor dvou starších dam:

 

„Na uších svuchátka ,

v kapše empétvojku,

do uší tuc, tuc, tuc

jak z vozbitého stvojku.

 

To je mi kultuva,

to jsou mi básně!

Jak stádo ovcí jsou,

a je jim pfitom kvááásně!

 

Jo , paní, takový Kaveu Gott!

Tak to je jiná káva!

Ten umí potěšit

a vívu v uásku dává.

 

Hvas má jak zvonu zvuk

a ty jeho něžné písně!

Ach, paní, věfte mi,

ty umí zbavit tísně!

 

Zpívá tak tklivě a tak božsky

Jeho hvas zní tak jasně…“

 

Poznámka z davu teenagerů:

 

„Tak to je hustý, vole,

Nechala doma zuby,

má prázdný dásně“

Druhá míza

 

„Potkal jsem dívku

měla útlé boky

a šíji labutí

a oči z čokolády

a vážně, pánové, hrozně jí to seklo.“

 

Vyprávěl starší pán

a prý s ní našel ráj!

Netuší, nešťastník,

tisíckrát dokázanou pravdu,

 

že je to převlečené peklo!