Mátohy na dětském hřišti

Trochu jsem se zdržela u kamarádky a venku se mezitím setmělo. Nemám ráda tmu. Za každým rohem, za každým stromem tuším děsivé strašidlo, které se najednou vyloupne ze stínu a půjde mi naproti. Zavolala jsem domů, že už jsem na cestě a spěchala jsem liduprázdnou ulicí. Měla jsem to jen kousek, za dva rohy a kolem dětského hřiště před naším domem. Vidím na něj z balkonu nebo z kuchyňského okna.
Jenže ve dne všechno vypadá úplně jinak. Dokonce i večer je to jiné, když jdu kolem s mámou nebo s bráchou. Teď jsem ale byla sama, na ulici nikde nikdo. Dokonce ani paní Marečková nevenčila toho jejich protivného psa, ani David od sousedů se nemuchloval pod stříškou u vchodu s Leonou. Občas se u houpaček schází parta kluků ze sídliště, ale ani ti tam dnes neseděli.
Utíkala jsem, jako by mi za patama hořelo. Najednou jsem letmo zahlédla mezi větvemi akátu na kraji hřiště záblesk světla. Otočila jsem hlavu tím směrem a krve by se ve mně nedořezal! Po hřišti se pohybovaly mátožné postavy. Jejich poloprůhledná těla se klouzavě vznášela kousek nad zemí a světélkovala, ale tak nějak matně, jako když v baterce docházejí baterie. Od houpaček přicházel přidušený, šepotavý zvuk. Jedna z mátoh se pohupovala na sedátku sem a tam, jen tak zlehka a zvolna. Hrůza mi zježila vlasy i chloupky na rukou. Najednou jsem měla v nohách metráková závaží a nedokázala jsem udělat ani krok. Hlas mi vypověděl poslušnost. Stejně bych ho asi nebyla schopná použít. Děs mi bránil v jakékoli činnosti. Stála jsem tam s rozšířenými zorničkami a cítila jsem, jak mi po zádech stékají čůrky ledového potu. Najednou se ozvalo příšerné zachechtání a něco se pohnulo v keři u skluzavky. Ve stejném okamžiku se na chodníku zpoza rohu vyloupla vysoká postava s rukama v kapsách a s kapucí na hlavě.
Přesto, že jsem poslouchala vzteklé nadávání, že musel kvůli mně odejít od počítače právě ve chvíli, kdy se mu parádně dařilo likvidovat zákeřné příšery, milovala jsem v té chvíli svého brášku nejvíc ze všech lidí na světě. Držela jsem se ho jako klíště a po očku jsem pozorovala, jak pan Veselý vytahuje z křoví za ucho jejich Kamila s cigaretou v ruce a jeho kamarádi se loudají ze hřiště s přesvědčením, že je doma čeká nemilá dohra.
Šedavé mátohy zmizely. Jak by také ne, když kluci museli zhasnout a zahodit cigarety. Ale stejně jsem kolem hřiště dál chodila po tmě nerada.

Sebekritika netalentovaného básníka

Jednou za čas mě to popadne…a takhle to dopadne!

 

Probírám se abecedou,

hledám správná písmenka.

Hledám ta,

co kouzlit svedou:

Umí vyrýt vrásku smíchu,

slzy spustit přes řasy,

dojmou, nadchnou, rozveselí,

zacinkají v smutném tichu.

Nejde mi to, byť mám snahu!

Nemám střevo básníka,

ani lyru Apollóna.

Nemůžu se pohnout z prahu!

Verše se mi divně kroutí

jako hejno malých hádků,

jako dětské klikyháky,

jako staré, uschlé proutí.

Odkládám své zápisníky,

nechám toho, vzdám se slávy.

Když to nejde, tak to nejde!

TAK SVĚT PŘICHÁZÍ O BÁSNÍKY!

Zhubnu!

Tak a je to zase tady! S Novým rokem začnu nově!
„Zhubnu, přestanu kouřit, budu cvičit, bla, bla, bla…hlavně hubnu! ZHUBNU! ZHUBNU!“
Rok, co rok stejná písnička, stejný refrén. Do nekonečna a do ztracena!
Jen jednou jsem svému předsevzetí takřka dostála. Byla jsem pět let šťastně rozvedená matka, dvou rozjívených dětí, které mi za trest, že jsem je přivedla na svět, zanechaly v upomínku každé pár kilo navíc. Nic tragického, ale ideální krása vypadá jinak!
Opět tu byl první leden a já jsem zase slibovala svému tělu, že ho uvedu do odpovídajících rozměrů. Dny se navlékaly na šňůrku v prstech roku, už jich bylo na náhrdelník a já jsem stále odolávala pokušení, dostát svému slibu. Důvod se vždycky našel.
Jednou to byl narozeninový dort mladšího syna, podruhé starší dcery. Taky na mé bonboniéře by se mohla vysrážet nevzhledná, šedá vrstva, kdyby se nezkonzumovala včas.
Jindy jsem dětem uvařila moc dobrou a výživnou bramboračku, v které stála lžíce, ale cukla se mi ruka a bylo jí na dva dny. No přece ji nedám slepicím! Nejsem Rothschild!
A maminka umí báječné jahodové knedlíky, srdce se na ně směje. Nemůžu ji urazit a nedat si je, když nás na ně pozvala!
Tak to šlo pár měsíců, až se ucho utrhlo! Najednou kde se vzal, tu se vzal, stál přede mnou ON! Úsměv – dnes bych řekla Brada Pitta, tehdy spíš Jirky Bartošky zamlada! Jakoby z dálky jsem slyšela jeho jméno a nepřítomně jsem se představila! Myšlenky byly v ledničce na inventuře:
„Tu klobásu od kolegyně ze zabíjačky vezmu v neděli našim, táta si jistě rád dá! Na tajně ukryté čokoládě si ještě dnes pochutnají děti u Večerníčka a zítra bude k obědu dušená zelenina, žádné plánované vepřové na smetaně s knedlíkem! A cigareta k odpolední kávě taky odpadá! Jo, a abych nezapomněla, káva prý je lepší bez cukru, tak to zkusím…“
Co vám budu povídat! Kafe dodnes nesladím, cigarety mi dávno už nic neříkají a my dva letos budeme slavit třicáté výročí seznámení.
A váha! Milé dámy, co naděláte, když ON vám neustále opakuje, že se mu každé vaše kilo líbí a že by neměnil!