Prasátko NEŽER!

Znáte prasátko NEŽER? Ne? Nevadí, mám ho ve sbírce, tak vám o něm povím, co vím.

Je to prasátko z růžové umělé hmoty, stojí na zadních, tváří se zlověstně, a ačkoli to vypadá, že se drbe předním kopýtkem za uchem,  pravda je taková, že jím hrozí každému, kdo si dovolí nahlédnout do ledničky. A nejen to! Stačí ledničku jen maličko pootevřít a ono začne chrochtat! Jen ať všichni doma vědí, že už vás zase honí mlsná a že hledáte, co byste sďobli dobrého.

Možná máte v domácnosti někoho, komu vadí, že nejste ideálem štíhlosti, či dokonce máte nakročeno k obezitě. Nedej bože, když  mají dokonce za to, že jste natolik prostorově výrazní, že by bylo na čase  začít přemýšlet o dietě. V tom případě, věřte mi, se s tím dotyčným prasátko spřáhne proti vám a nebudete mít na růžích ustláno. Stejně jako já!

Vezmu to pěkně od začátku:

Už od mládí nejsem zrovna sportovně založená. Kromě tance mi každý pohyb přijde zbytečným plýtváním sil. Jen pohyb ruky s vidličkou od talíře k ústům je výjimkou. Nikdy mi nevadil, ba právě naopak! A když na tom talíři bylo něco moc dobrého, klidně toho mohlo být hodně!

Časem se to začalo citelně projevovat na mém obraze v zrcadle. Ne, na mě ne! Já jsem si připadala pořád skoro stejná, ale zrcadlo jakoby vypadlo ze své role a začalo mi ukazovat nějak do šířky rozjeté obrysy mé postavy. Nikdy jsem se tím moc nezabývala. Koupila jsem si o číslo větší kalhoty a bylo po problému.

Moji blízcí to viděli jinak a tak jsem jednou dostala k svátku prasátko NEŽER! Celá nadšená jsem ho postavila do ledničky mezi misku sádla a šlehačku ve spreji a čekala jsem, co se bude dít.

A dělo se! Vařila jsem nedělní oběd a prasátko vesele spolupracovalo. Vyndávala jsem z ledničky naložené maso na řízky a ono jim zamávalo a zachrochtalo na rozloučenou. Asi se tam, za zavřenými dveřmi, skamarádily. Ostatně všichni pocházeli ze stejného rodu!

Potřebovala jsem olej na pánev:

„CHro, chro,“ ozvalo se mi v ústrety, když jsem pro něj sahala do dvířek ledničky. Chrochtání  mě vítalo při sáhnutí pro máslo na brambory, pro hrnec polévky od včerejška i pro okurku na salát. A já jsem se jen usmívala, dobře naladěná svým novým přírůstkem ze sbírky.

Úsměv mě začal přecházet záhy po obědě. Na stole voněla čerstvě zalitá káva a já jsem si do ní chtěla dát šlehačku. Zlověstné zachrochtání přimělo manžela zvednout hlavy od novin a zvědavě se podívat, co v té ledničce zase pohledávám.  Nic neřekl a znovu se začetl do sportovních výsledků.

„Chrochty, chrocht,“ ozvalo se za chvilku. Ke kávě přece patří zákusek.  Kousek dortu od sousedky, která včera vdávala dceru, byl přesně to pravé, ořechové! Pak na mě ještě prasátko prozradilo, že jsem si šla přidat. Manžel stále mlčel, jen se vždycky významně zatvářil. A to jsem mu tu kávu s dortem k nedělní televizní pohádce udělala taky!

Po pohádce mě lákal na procházku, ale venku pofukoval chladný větřík a doma bylo útulno, kdo by o ni stál?! Nešla jsme nikam. Vzala jsem si knížku, pohodlně jsem se usadila křesla a začetla se do nové kapitoly. Nemohla jsem se soustředit. Mé chuťové pohárky mě rozptylovaly. Rozhodla jsem se je upokojit a opět jsem nakoukla do ledničky. Prasátko se mračilo jako Belzebub a chrochtalo ostošest. Manžel si nápadně odkašlal. Nemínila jsem se tím ale nechat deptat. Našla jsem kelímek vlašáku a s chutí jsem ho zblajzla.

„Tak, a teď už si bude v klidu číst.“

Vydržela jsem to slabou hodinku, než jsem za vydatného zvukového doprovodu toho protivného zvířete zlikvidovala pár koleček uheráku a desetidekový balíček ementálu. Prase řvalo skoro nepříčetně, když mě zanedlouho znovu uvidělo mezi otevřenými dvířky mlsně nahlížet do útrob jeho dočasného příbytku. Tentokrát mě zlákala sklenička černých oliv. Nalila jsem k nim skleničku červeného, abych je nejedla jen tak!

Manžel si dal vínko se mnou, ale škaredil se na mě jak čert. Vrcholem rozčilujícího nedělního odpoledne byly nelibé zvuky, vydávané plastovým čuníkem při mém ochutnávání  domácí zabíjačky od tety nedlouho před večeří. Moje nervy mají jen omezenou trvanlivost. Nehodlala jsem dál snášet ústrky, kterých se mi díky neúnavnému praseti NEŽER dostávalo ze strany mé drahé polovičky. Neříkal nic, jen na každé zachrochtnutí reagoval významným pohledem, a to bylo horší, než kdyby mi třeba i spílal.

Sáhla jsem po vepříkovi se sarkastickým úsměškem na rtech:

„Já ti dám, ty ničemo!“ Zdálo se mi, jakoby se rukou vztyčenou k hrozbám chtělo bránit, ale nedala jsem mu šanci.

Lup odskočilo víčko krytu baterií a už jsem je se škodolibým úsměvem páčila ven.

„Tak, a teď se ukaž!“ postavila jsem pašíka zpátky do studené police a zabouchla jsem dvířka.

Ach, jak velkolepě chutnal krajíc chleba tlustě namazaný sádlem k večeři bez ozvěny prasečího hlasu a ještě líp studený řízek od oběda, pojídaný u otevřené ledničky po večerním televizním filmu.

Ale stejně jsem nemohla usnout. Pořád jsem měla v hlavě ty manželovy pohledy. „Sakryš, že by to se mnou fakt bylo tak zlé?“ Potichu jsem vstala a vyndala ze skříně v předsíni už notně zaprášenou váhu. Pěkně dlouho tam ležela bez povšimnutí.  S ostychem, nebo co to bylo, jsem se na ní postavila a zhrozila jsem se. Odplížila jsem se do kuchyně a vysvobodila prasátko NEŽER ze zajetí zimy v ledničce. Postavila jsem ho na stůl a vrátila jsem mu jeho baterie. Hned jako by ožilo, jako by se mu vrátil do očí lesk.

„Tak kamaráde, abys věděl, ode dneška s přejídáním končím. A protože bys mi v té věčně zavřené ledničce zmrzlo, budeš stát ode dneška na poličce. Kdybych náhodou chtěla naši dohodu porušit, můžeš klidně zachrochtat i tam odtud.“

A víte, že to dodnes neudělalo? Tedy…, ehm.., ne, že bych byla tak dokonalá, a opravdu striktně dodržovala slib nemlsání, ale ono vážně ještě nezachrochtalo! Manžel mi nedávno vysvětloval, že ty zvuky jsou nějak spojeny se změnou teploty vzduchu, ale kdoví?! Já myslím, že se spíš stalo mým spojencem!