Vichřice

Já nejsem zlá!  Lámat, rozbíjet a ničit je mou podstatou!  Ale nemá to nic společného s mým přesvědčením. Naopak. Kdybych se mohla svobodně rozhodnout, budu jen tak polehoučku plout krajem, čechrat trávu, čeřit vodu a hladit tváře. Možná bych někdy z rozvernosti pocuchala někomu účes nebo shodila pár červivých jablek z přetížených větví. Rozhodně bych neorvala celou úrodu, jak je teď mou přirozenou vlastností, neshazovala bych celé střechy domů a nelámala stromy jako třísky. Ale musím! Jsem tak stvořená.

Ani nevíte, jak tím trpím. Jak ráda bych viděla veselé a usměvavé tváře a slyšela:

„To je příjemné, když takhle zafouká. Hned se příjemně ochladí vzduch a v horkém letním dni se líp dýchá.“ Nebo:

„Krásně mi schne prádlo na zahradě. S takovou ho už večer budu mít vyžehlené a voňavé ve skříni.“

A zatím slýchám jen nářky a pláč zoufalých lidí. Nemyslete si, že je to příjemné! I když se snažím zmírňovat účinky svých činů, jak jen to jde, moc se mi nedaří. Přesto tu a tam nějaký drobný úspěch zaznamenám. Ale jen já. Postižení nanejvýš řeknou:

„Naštěstí to skončilo relativně dobře!“ Relativně! To je ten problém. Nikdy nedokážu svým činům zcela zabránit. Jen někdy zmírnit jejich dopad na relativně dobře.

Jako například včera:

Zachránila jsem Čížkovým střechu. Myslíte, že se na mě usmáli a pochválili mě? Kdepak. Čížková si kdekomu stěžovala, že jsem jim hodila do zahrady třímetrovou špici statné borovice, která ještě dopoledne stínila vchod do obchodu o dvacet metrů dál. Lamentovala, kolik práce dá odstranit ji, co si počnou se dřevem a kam s větvemi? Netuší, že kdyby bylo po mém, (rozuměj: po mém , které vyznává své předurčení, nikoli po mém , které se brání špatnostem a ubližování), zapíchla bych jim ji jako glajchu doprostředka střechy a oni by teď řešili mnohem vážnější otázky. Například, kde vzít na novou?!

Ale tentokrát mé lepší já mělo navrch a povedlo se mu přenést ten rozměrný kus stromu v dostatečné výšce nad dvěma patrovými domy a skopnout ho dolů těsně před tím, než by z mých umdlévajících paží dopadl na ten jejich. Zničila jsem jen záhon rajčat, do kterých přistál, ale Čížková je přesto nespokojená.  A ještě mi vyčítá, že jsem s sebou vzala měděnou stříšku ze sousedova komína. Kdyby věděla, jak litý boj jsem sváděla o každý centimetr! Co je proti tomu kousek uraženého plechu!

Svět je nespravedlivý, ale já se nevzdávám. Bojuji proti nepřízni svého osudu. Možná, že časem dojdu uznání. Až budou zemi zmítat hurikány, tornáda, tsunami a zemětřesení, zařadím se mezi mírumilovnější přírodní živly.

Jenže pak tu nebude nikdo, koho by to ještě zajímalo!

Ach jo, to je tak vyčerpávající…!