Z gruntu hodná ženská

Libuše byla vážně hodná ženská! V zimě sypala ptáčkům a v létě se obětavě starala o čtyři zubožené růžové keříky v úzkém proužku trávy kolem chodníku pod okny. Tedy přesněji před svým bydlištěm. Okno měla ve druhém patře, na růže viděla, jen když se z něj trochu vyklonila.

Odmalička žila v tomhle domě. Nejprve s věčně postonávající maminkou. Bez otce. Jezdil jako průvodčí na dráze a jednou se prostě nevrátil ze služby. Místo něj se zastavil jeho kolega, strčil mamince do ruky obálku nadepsanou jejím jménem, přidal soucitný poloúsměv, spíš škleb a bral schody dolů po dvou, aby byl z doslechu, až ji otevře. Ale maminka vytáhla z obálky kus papíru, halabala vytrženého z výkazu jízd až doma u kuchyňského stolu. Na čisté zadní straně formuláře bylo tatínkovým rukopisem načmáráno:

Odcházím k Marii. Mám jí rád a chci s ní žít. O rozvod se postarám. Libušce posílám pusu, Karel

Růženka chodila do druhé třídy, sotva stihla rozluštit první slůvka, než jí maminka zabránila v dalším čtení. Vzkaz si přečetla až mnohem později, našla ho založený v maminčině vkladní knížce až po její smrti.

Tenkrát matka zmačkala útržek do dlaně a strčila ho do kapsy. Líba mlčky pozorovala, jak jí kapou slzy do česnečky k večeři.

Byla to hodná dcerka, na nic se neptala. Sedla si do kouta za pelest omšelého kuchyňského gauče z ohýbaných trubek s otlučenou panenkou v náručí a úplně potichoučku si s ní povídala:

„Nevíš, kdo je ta Marie? Nějaká teta? Nebo snad to má být moje druhá maminka? Jaruščin tatínek od nich taky odešel, bydlí teď s jednou paní v jejím domě a Jaruška jí musí říkat maminko, když k nim přijde na návštěvu. Jaruška nechce, ale tatínek i ta paní se na ní proto zlobí a nesmí se dívat na televizi, tak jí tak teda říká, ale když se vrátí domů, dlouho si čistí zuby, prý aby to slovo z pusy vymyla. Její maminka, ta pravá, o tom ani nesmí vědět. Jaruška jí to nesmí říkat. Prý by se proto zlobila a nabančila by jí. Ale její maminka taková není. Ona Jarušku nebije, to spíš tatínek a ta paní jí občas plácnou, když se jim zdá, že zlobí.

Co myslíš, budu té Marii taky muset říkat maminko? To bych teda nechtěla. Radši měl tatínek zůstat doma. My bychom mu s maminkou zase ustlaly tady na gauči, když přijde utahaný z práce a potichoučku bychom v pokoji žehlily nebo šily, aby si pěkně odpočinul. Kdoví, jestli ta Marie nějaký gauč vůbec má, aby měl tatínek kde spát po práci.“

Jak říkám, byla to moc hodná holčička! Maminka se tehdy rozstonala, musela do nemocnice a pak už to nikdy nebylo jako dřív. Libuška se snažila pomáhat, jak uměla. Poznenáhlu se naučila uklízet, prát i vařit. A na co nestačila, s tím pomohly sousedky. Kučerka z přízemí například zašla občas umýt okna, když už se v pokoji zdálo, že se venku trvale smráká. Jedním hadrem objela rámy, starými novinami přemázla párkrát sklo a už si sedala ke stolu. Libuška namočila záclonu do lavóru se sodným roztokem a uvařila čaj. Ze šípků, které trhala kolem trati, zatímco si její spolužačky hrály venku s míčem. Jednou se jí zdálo, že v projíždějícím rychlíku zahlédla tatínka. Ale kdoví, rychlík, je rychlík! Fakt je, že už nemusela řešit, jak bude Marii oslovovat. Vyřešilo se to samo, tak nějak do ztracena. Papírová pusa, poslaná na útržku, byla poslední tečkou za otcovskou láskou.

Ale nestěžovala si, byla to opravdu z hodná dívka. Kučerka si osladila třemi kostkami horký, voňavý čaj, zručně připravený drobnýma dětskýma ručkama. Čerta starého se starala o to, že Libuška bude pít ten svůj následující tři dny hořký, aby vyšli s cukrem do výplaty.

„Vyper ty záclony, pořádně je vymáchej a naškrob. Večer pošlu našeho mladého, on vám je pověsí.“

Liba se začervenala při vzpomínce, jak tu byl posledně. Pověsil tehdy záclony a v přítmí předsíňky přitiskl šokovanou dívčinku ke zdi a hamtal po rašících poupatech budoucí ženy neomalenými dlaněmi. S koňským smíchem vypadl ze dveří. Libuška se snažila popadnout dech a srovnat si to divné chování v culíkaté hlavičce. Plakala do polštáře, ale mamince si nepostěžovala ani slovíčkem. Proč taky, byla moc hodná, nechtěla jí přidělávat starosti. Zařekla se, že příště už s ním až do předsíně nepůjde.

Ale nebylo v jejím životě všechno jen smutné a šedivé. Jednou našla u vchodu mňoukající uzlíček černobílých chlupů. Odlila pro něj trochu mléka ze svého hrníčku a donesla mu ho pod přístřešek k popelnicím:

„Domů se mnou nemůžeš, maminka je nemocná, nemůžu si tě tam vzít. Ale neboj se, budu ti nosit mlíčko a schovám ti sem tam něco na zub.“

Každou volnou chvilku sedávala na schodech před domem a hrála si s kotětem.  Stačilo zavolat “čiči“, a už se odněkud přibatolilo. Jednou volala marně. Našla ho mrtvé v popelnici. Až po letech se dozvěděla, že si ho podali opilí chlapi cestou z hospody. Posloužilo jim místo kopacího míče. Libuška mu vyhrabala pod jedním růžovým keřem hrobeček a tam ho pochovala. Možná proto se o ty růžičky celý život tak starala. Byla to prostě hodná holka.

Uběhlo pět let a osiřela. Bylo jí něco přes šestnáct. Soud vytáhl na světlo jejího světa otce, ale ten nejevil pražádný zájem. Bodejť! Jeho Marie se už postarala, aby se Libušce dostalo jen nezbytně nutných prostředků k živobytí. Měla své dvě vlastní děti. Libuška nejdřív pocítila radost, že má sourozence, i když o nich dosud neměla zdaní, ale vzápětí se jí dostalo sprchy, jakou nečekala. Její nevlastní sestra a bratr nad ní ohrnuly nosy, protože neměla tuzexové rifle, neznala Abbu ani Smokies a nevěděla, co právě vládne hitparádě na Houpačce. Definitivně ji odepsali, když přiznala, že nemá vlastní kazeťák a dokonce ani předpotopní kotoučový magnetofon. Uronila pár slziček, ale pak si pomyslela, že byla před nimi, bude i po nich. Prostě byla to moc hodná dívka.

Dokončila studium na zdravotní škole v krajském městě. Bydlela tam na internátě, protože tím se vyřešila potřeba se o ni starat. V osmnácti se mohla vrátit do bytu, kde dřív žila s maminkou, a který otec na dva roky pronajal, aby ho nemusel platit. Usoudil, že bude dobré, když ho Líbě podrží, aspoň ji v osmnácti bude mít definitivně z krku.

S maturitním vysvědčením datovaným dva dny před nástupem do nemocnice naskočila do rozjetého autobusu života. Turnusové služby neskýtaly příliš prostoru pro soukromý život, a protože byla moc hodná kolegyně, zaskočila, kdykoli bylo potřeba. Všichni si na to snadno zvykli. Líba přece nemá rodinu, nemá děti, tak co jí to udělá! Zase si nestěžovala. Ostatně nebylo komu! Celý dlouhý život nebylo komu!

Nedávno odešla do důchodu. Nerada, ale nebylo vyhnutí. Nikdo netušil, že jí v těle hlodá zákeřný nepřítel. Dlouho to nevěděla ani ona sama. Pak už bylo pozdě. Nedokázala vzdorovat jeho náporu a na jedné noční směně se zhroutila. Nějaký čas si poležela na ARU a pak ji propustili do domácího léčení.

Dokud si zvládla donést chleba a krabici mléka do druhého patra, ještě to šlo, ale pak nastala chvíle, kdy už to nezvládala. S poslední půlkou se štrachala domů přes hodinu a vysíleně dosedla do obstarožního křesílka, stejně sešlého, jako ona sama.

Utekly dva týdny. Soused hledal po všech koutech v domě páchnoucí mršinu. Pak si sousedka uvědomila, že Libušku už pár dní neviděla.

Sousedky přihlížely, jak pohřebáci nakládají její rakev do auta:

„Prý ji našli mrtvou v křesle s prázdným pytlíkem od chleba v klíně. Prý ho vymetla do posledního drobečku.“

„To nemohla jít umřít do nemocnice? Budeme to tu muset větrat nejmíň měsíc!“

„Jo, jo, bývala to taková hodná ženská a takhle nám zaneřádila barák!”